Kronika HO Turnov - Antonín 'Harry' Zima (kolem roku 1970):

J o s e f   S M I T K O   in memoriam!

Nadějný mladý hoch, hezký, usměvavý, trochu divoký, nezkrotný, kamarádský, přišel mezi nás již jako 18ti letý mladík v roce 1937, ale ihned zdomácněl mezi kamarády, trochu již staršími. Rozdíl nebyl veliký, takže při dobré vůli z obou stran a kamarádském pojetí stal se za krátký čas „pilířem“, bez kterého by se neobešla žádná menší „lumpárna“. Nebyl žádným hromotlukem-silákem, ale dovedl se rvát a bojovat a vždy se uplatnil tam, kde bylo třeba pomoci. A tak vyrůstal mezi námi jeden z nejlepších horolezců – pískařů ve Skaláku.

Otec jeho chtěl míti studenta a později i zástupce za sebe při telekomunikačním oddělení na poště, ale Pepík mel jiné plány. Nejdříve se chtěl státi letcem a pak „přičuchnul“ k pískovci a byl ztracen. Tak si zamiloval Skalák, že nebylo dne, aby nebyl v lesích. Rodiče mu nezabraňovali a matka, i když mela o něho strach, chodívala s ním, aby se jí syn pochlubil se svými začátečními úspěchy, nosila za ním jídlo a mnohdy i lano podržela a takto ho podporovala.

A Pepík sílil a rostl, takže za krátký čas přerostl i nad své mistry a svojí technikou zajišťovací při lezení neměl konkurence. Byl to právě on, který začal užívat různých druhů smyček na všech svých cestách a dávat je tam, kde smyčka, či uzel byl jen pro útěchu. A víc než jednou děkoval těmto smyčkám neb uzlům daným ve větším počtu, za svůj život. Pepík, zvaný „Joska“, jinak se mu neříkalo, nenáviděl vše „umělé“ jako jsou kruhy, skoby a vždy obhajoval čistotu skály a čistotu lezení. Pamatuji se, že měl často úmysl vytahat všechny zajišťovací kruhy (třeba na Kapelníka) a odůvodňoval to tím, že dobrý lezec musí vylézti bez těchto kruhů a těžko si nechával vyvrátit názor, že nemá tomu právo, že ten kruh je od prvolezce a je tam dán pro bezpečnost a zajištění jak prvolezce, tak i dalších lezců. Ukázky jeho pozdějších prvovýstupu jsou cesty na Smitkovu věz (Dominstein) sev. cestou, Kouřová cesta na Daliborku, přímá spára na Rakev v Příhrazích apod.

Činnost Josky však nebyla jen výstupy na věže Hruboskalska a jeho radost z přelezení všech dostoupených skal Němci, kteří k nám velmi často zajížděli, ale nějaký čas jen uplynul a Joska si přivádí do skal mládež, kterou jednak zaučuje do tajů tohoto sportu (ale hlavně tato mládež má čas i ve všední dny a nejen v neděli a toho využívá) a pro velmi záslužnou práci, vytvoření průvodce po skalách, který dosud nebyl vydán, ač se jednalo o velmi velikou oblast a z horolezeckého hlediska jednu z nejkrásnějších, která je jak stvořená pro horolezce. Mnohokrát jsme říkali si o některých nových prvovýstupech provedených ať Joskou, či Fifanem neb jinými lezci, že „Pánbůh stvořil skály“ jen pro horolezce, aby jim dal náplň života.

A tak Rišík (Ríša Karoušek - 11 let) aneb Kujan (Janků Jaroslav – 14 let) často drželi lano, zajišťovali, posílali torbu se železem a ostatními proprietami potřebnými při opravách kruhu, zajištění aneb vyměnění slaňovacího kruhu. Při této příležitosti měřil výšku skály, slanění, popisoval zvláštním drobným písmem cestu a to tak, že byla jasná i laikovi. K tomu prováděl podrobný nákres a je třeba k tomuto poznamenat, že tyto popisy jeho výstupu prováděl tak důkladné, že z připraveného materiálu chtěl vydat 11 průvodců – knih, které by žádný nakladatel as nepřevzal. Pochopitelné, že to byla velmi úmorná práce, vyžadující mnoho času a námahy. A když jsme Josku upozornili na nesmyslnost tak podrobných zápisů, poukázali na průvodce již vydané z jiných oblastí (z Příhraz, z Tater), nedal si ničeho vysvětlit a tvrdohlavě pokračoval dál. Byl v tom neústupný a své nedořešené problémy měl i s pražskými členy KAČ, zejména s O. Baušem, Jedličkou, a Drem. Mézlem.

Jak jsem již poznamenal, Joska kromě tohoto průvodce, nezištně a na vlastní náklad staral se o zpevnění stávajících kruhů jak stěnových, tak vrcholových. Byla to práce velmi záslužná, jelikož bylo ještě mnoho cest, kde bylo nutno kruhy vyměnit. Skoby i kruhy si dělal sám aneb pomocí kamarádů. Němci při svých prvovýstupech mysleli jen na sebe, na to první přelezení, kruh zajistili dřevem a mnohdy ani ne. Joska však měl na mysli vždy další, kteří půjdou po něm a proto, když dával kruh, byl pevně zasazen a ucpán olovem a cementem. Měl také na mysli i opotřebování skály, a proto slaňovací kruhy dával na okraje, aby se při stažení nepoškozovala skála, ale i aby se šetřilo lano (minimální dření). Pravda je, že pro mnohé horolezce bylo problémem z některých skal slaňovat a prakticky „zhoupnout“ do slanění. Ale ještě dnes tyto ukázky Joskovi práce nacházíme ve skalách.

Psal se rok 1939. Naše země byla okupována Němci a 15. března 39 se stala Protektorátem Čechy a Morava. Slovensko bylo samostatné, nebylo možno jezdit na Vysoké Tatry, ani do Českého Švýcarska, a Teplických či Adršpašských skal. Praha se nastěhovala do Sedmihorek. Před tím se jezdilo hodně do Prachovských skal, do Tater, ale i Alp. My horolezci z Turnova a okolí jsme ztráty hor nepocítili, jelikož jsme je neznali, nám stačil Skalák a taktéž i Joskovi. Jen jsme se dívali s trochou závisti na materiálové vybavení clenu Klubu čsl. alpistů, na lütznery a füseny, na karabiny, lezečky a na dobré „bydlo“, které je očekávalo u p. Navrátila v Sedmihorkách. Neviděli jsme je jako sváteční lezce, jelikož jsme je znali a věděli jsme, že jsou dobří lezci, ale přece jenom na „kluky“ ze skal – pískaře nestačili. A zde našel Joska své uplatnění.

Poznali jsme zde Vlastu Štáflovou, spisovatelku a nadšenou vyznavačku horolezeckého sportu z Prahy, manželku Otakara Štáfla, akad. malíře z Tater (společný nájemce chaty u Popradského plesa, zakladatel „Cintorínu“ pod Ostervou). Vlasta Štáflová nebyla vynikající horolezkyně, ale chtěla mnoho poznat a vidět a v horolezeckém sportu našla mnoho motivů pro své knihy, zejména z Tater (Závrať aj.). Joska nevázaný živel, který utíkal ze zaměstnání, aby slézal vrcholky skal, který lezl bosý, v rozervaných kalhotách se záplatami, věčně odřenýma do krve nohama, byl pro ni určitou raritou. I když měla svoji společnost v Praze i své ctitele z Prahy (boxer Jiří Janovský a jiní), neopomněla vždy vyhledat Josku, který byl pro ni ve Skaláku nepostradatelný. Vykonala s ním několik těžkých výstupů (Bártův rys na Dračí aj.) a dojmů z takového výstupu měla jistě mnoho, obzvláště, když se tomu ráda podávala. Joska byl někdy k ní až hrubý, sprostý, ale nedovedla se na něho zlobit. Říkala, že je to takový primitivní kluk a že se jí to líbí.

Joska měl díky Vlastě trápení. Kamarádi Fifan, Chroust a další si jej dobírali, ale on nedbal. Až v době, kdy měl býti odvelen do Říše a nešel, že sloužit Hitlerovi nebude, nastalo jakési přerušení následkem toho, že se musel Joska skrývat v lesích. V této době však byla také Vlasta rozladěna pro Joskovu přílišnou hrubost a k bližším schůzkám ve Skaláku již nedocházelo.

Blížil se již neodvratný konec války. Joska přestrojen za děvče stále lezl ve skalách i v zimě, tam přespával a žil ve společnosti bří Chlumů, taktéž pronásledovaných horolezců, s kterými společně prováděl sabotáž, jak se to dalo. Byl několikráte pronásledován, ale vždy unikal. Jeho rodina doma byla hlídána, zda Joska v noci nechodí domu, ale vše marno, až jednou byl doma a svoji vlastní hazardérskou povahou byl chycen a odvezen do Terezína ještě s několika jinými horolezci, mezi jinými bří Chlumové, Vašek a Karel a Vladimír Procházka – Chroust. Chroust se po několika týdnech vrátil, Joska a Chlumové tam zůstali. Po nekonečných útrapách ke konci března 1945, těsně před skončením války a kapitulací Němců, byli popraveni. Tak nám z Turnova z řad horolezců odešli bratři Chlumové, velmi dobří lezci, tak odešel i Joska Smitko, lezec-pískař, který se zasloužil o propagaci horolezectví na Turnovsku a za svoji lásku k tomuto Skaláku položil i život.

Měl rád život, nebyl sabotér, ale bojovník čistého ducha, který uměl zápasit tvrdě, ale nebyl zákeřný a nesnášel nad sebou karabáč. Skalák nebyl pro něho cvičným terénem, nepoznal hory, a proto všechny jeho nesplněné ideály se nesli jen do prostoru oblasti Hruboskalska.

Pozn.: doslovný přepis textu z Kroniky HO Turnov bez jazykových úprav!