Článek byl napsán pro rodácký časopis "Náš Turnov" - XII/2004.

Ing. Drahomír Machaň
říjen 2004

Bylo nás pět kluků z Mašova a Pelešan ve věku 13- 14 let. Měli jsme klub Mladého hlasatele „Hoši od Jizery“ a byla válka. Naše aktivity směřovali do prostředí skal mezi Valdštejnem a Hrubou Skálou. Nejprve jsme hledali dobrodružství, ochočovali jsme ve skalách hnízdící kavky a postupně jsme po vzoru starších horolezců zakalí lézt na skalní věže. Když jsme v létě roku 1944 chtěli ve skalách přespat v předem vyhlédnuté jeskyni na Slunečné, bylo tam obsazeno. Byli jsme velice překvapeni my i osazenstvo tohoto bivaku, kterým byli Josef Smítko, Bohouš Habr a jeden z bratrů Chlumů. Měli jsme pochopitelně k těmto starším a již známým horolezcům náležitou úctu, a protože byli velice hladoví, ihned zlikvidovali naše zásoby jídla.

Tam na Slunečné, a poté v našem náhradním bivaku pod Cikánem, pak vzniklo naše přátelství. Dozvěděli jsme se, že se všichni hoši ukrývají před totálním nasazením v říši. Skutečnost, že byli též zapojeni do protinacistického odboje, nám neprozradili. Nevěděli jsme ani, že Josef Smítko měl již za sebou útěk z Německa a že byl před 6 týdny zatčen protektorátní policií na nádraží v Praze a utekl z výslechu ze 4. poschodí světlíkem záchodu. Dobře jsme však od něho několikrát slyšeli, že pro německé lumpy pracovat nebude.

Josef Smítko nás potom v dalších válečných měsících zasvěcoval do tajů pískovcového lezení a stal se naším idolem. Byli jsme hrdí na to, že v sobě můžeme ukrývat tajemství o vzdoru našich kamarádů proti německé okupaci. Když jsme zdolali na tehdejší dobu relativně obtížné a známé hruboskalské výstupy na Kapelníka, Podmokelskou, Taktovku a další skály, stal se zejména Josef Smítko naším konzultantem, rádcem i kritikem. Vštípil nám zásady čistého lezení, jehož byl nesmlouvavým propagátorem.

Josef Smítko zřejmě nebyl příliš opatrný v dodržování konspirativních zásad, často se objevoval v Turnově, a dokonce byl spatřen i při návštěvě kina v Železném Brodě. Přes varování přátel byli postupně, ve vánočním období 1944, během několika dní, jednak v Turnově, jednak v hruboskalských lesích, zatčeni Karel Chlum, Josef Smítko, Václav Chlum, Vladimír Procházka a s nimi i relativně utajený, také horolezec, německý antifašista Přemek Schwarzbach. Byli jsme pochopitelně z této skutečnosti velice smutní, zvláště pak když dorazila zpráva o jejich věznění v Malé pevnosti v Terezíně. Teprve po osvobození jsme se dozvěděli, že Smítko, oba bratři Chlumové i Schwarzbach byli v Terezíně 27. března 1945 zastřeleni.

Josefa Smítku, přes jeho krátký život, je nutno zařadit mezi významné turnovské osobnosti minulého století. Jako absolvent průmyslovky a vlastenec se v době ohrožení státu stal vůbec nejmladším mužem v ČSR, který získal pilotní diplom v akci „1000 pilotů republice“. Během vojenské služby v roce 1938 se mu nezdařil plánovaný útěk letadlem do zahraničí, za což byl vězněn. Jako horolezec se nesmazatelné zapsal do historie pískovcového lezení mnoha velice obtížnými výstupy jako například Kouřová cesta na Daliborku, spára na Rakev v Příbrazích, cesty na Kukačku, Samotáře, Dominův Kámen a mnoho dalších. Byl průkopníkem tzv. „čistého lezení“ po pískovcových skalách. Zajistil po německých lezcích všechny skály bezpečnými technickými pomůckami, zmapoval a rozpracoval prvního horolezeckého průvodce po Hruboskalsku.

Bratři Chlumové byli také vynikající pískovcoví lezci. Dodnes jako klasické a velice populární mezi horolezci zůstaly Chlumova cesta na Dominův Kámen a zejména první česká cesta na Taktovku a mnoho jiných. Václav a Karel pocházeli z velice chudé rodiny, jejíž obživou byl po mnoho roku sběr a prodej lesních plodů. Ve válce se aktivně zapojili do levicového protinacistického odboje na Turnovsku. Před zatčením, spolu se Schwarzbachem, Smítkou, Vodhánělem a dalšími, připravovali závažnou sabotáž – vykolejení vlaku u sychrovského tunelu.

V březnu 2005 to bude již 60 roků od hrdinské smrti této odvážné skupiny horolezců. Pokaždé si na tyto umučené kamarády s úctou vzpomeneme, když jdeme kolem Kořenského pramene ve Skaláku, kam si do štěrbiny v pískovcovém podstavci Josef, Vašek a Karel vzájemně předávali zprávy. Byli to velice tvrdí, ale skvělí hoši, na něž mohou být všichni Turnováci hrdi. Od roku 1942 si dali za úkol sabotovat, se vztyčenou hlavou, práci pro nacisty a také ve sportovních výkonech ve skalách na Hruboskalsku, Klokočí a Příhrazích dokázat, že Češi jsou stejně kvalitní horolezci jako němečtí lezci před válkou.

Nelze snad lépe vyjádřit vzpomínku na všechny popravené, než jak to napsala spisovatelka Vlasta Štáflová, která se s Josefem Smítkou seznámila ve skalách během války, a která také sama zahynula při bombardování pražských Emauz: „Joska je surový nebroušený polodrahokam.“ Tato poetická charakteristika se týká všech umučených turnovských horolezců.

Poznámka:
Těch pět kluků klubu Hoši od Jizery byli: Jiří Koucký, Jaroslav Kysela, Drahomír Machaň, Zdeněk Melichar a Bohouš Svatoš – všichni jsou také součástí historie pískovcového lezení na Hruboskalsku.