Slyším jak někde v dálce hraje muzika. Asi nějaká slušná akcička, volume jde pozvolna doprava. Žádná akce to je budík kámo! Kde to jsem, co se to děje, proč zrovna já...? Vstávám do hektické reality a s pocitem trosečníka z Marsu jdu snídat. Na stole vedle prázdných lahví od vína leží nekonečnej seznam co mám nejlépe dneska a hned zařídit. Marně v něm hledám věci jako lezení, maňána, nebo kafe sólo amerikáno. Jsem doma ani ne půl dne, ale všechno co sem prožil v minulých dvou týdnech se mi zdá jako dávná minulost, nebo dokonce sen. Ne sen to naštěstí nebyl. Cestou za splněním seznamu se vzpomínky živě vybavují. Byl jsem přeci ve Španělsku.

La Mussara kapitola 1.

Tradiční jarní zájezd s již tradiční zápletkou v podobě shánění čtvrtého účastníka zájezdu byl naplánován do "Špáňa" od 25.2. do 13.3. Večer před odjezdem dávám  ještě Henrimu info o lezení v Jordánsku kam letos místo Španělska vyráží. Při debatě mi povídá "letos jsem chtěl změnu, přišlo mi to, že už tam jezdíme jak na chatu". Vlastně má pravdu. Cestu už za ty roky dáváme téměř bez nápovědy a scénář je pořád stejný. Navečer smažák v Nýřanech, pak noční nudný Německo, s raním rozbřeskem kafe ve Francii a k večeru zevlink už třeba v Siuraně. Jo je to trochu dál než na chatu v Ádru, ale po několika opakováních dost podobný. Vyrážíme 25.2. ve složení já, Franta, Martin a Pankáč, který bere svou dodávku Das auto. Těch povinných cca 1.900km uběhlo celkem pohodlně a vlastně i rychle. Cestou vzpomínám na to když si Kovi při první návštěvě v roce 1995 s pokřikem na Španěli zapálil na Pyrámu první startku a pak následovala dvou denní nonstop jízda napěchovanou stodvácou v zákrytu kamionů. No a když jsme po dvou dnech sjeli ze stoosmdesátýhotřetího kruháče a Kovi típnul asi šedesátýho vajgla, začalo se lízt. Od tý doby jsem byl ve Španělsku ještě desetkrát, navštívil už víc jak třicet oblastí, ale těšil jsem se tam samozřejmě i letos.

  Franta v Chorreras -Chulilla.

Přistáváme v La Mussaře. Obhlídka skal, velké plány na zítra, únava a hajdy na kutě. Předpověď počasí není moc dobrá, tak pro jistotu roztahujeme plachtu. V noci do hry vstupují zřejmě utržené antarktické gely. Ráno odhadem tak mínus 5 a sníh. Voláme Ríšovi do Chulilli. Tam prý jen prší. Balíme a přesouváme se k Valencii. Azyl nacházíme v altánu. Početná pohodová Česko-Slovenská partička a konečně už i to víno trochu zlepšuje náladu. Další den odpoledne už konečně lezení. Je to mezi dešti, dost chladno, ale lezeme. Na první cestě si pro zpestření odlamuju slušnou část nehtu, no to se taky moc nepovedlo. Potkáváme další známé tváře a počasí se začíná pozvolna lepšit, přesouváme se za nimi na Czechhill za vesnici. Najíždíme na Španělský model pohoda, ale kvůli nejistotě počasí lezeme raději každý den. Ve skalách bez nácviku OnSajt je přeci jen jeden. Popisovat lezení v Chulilli nemá cenu. Pro mě osobně jedním slovem paráda, kdo byl ví a kdo ne doporučuji. Vybere si určitě každý, klasifikace"příjemná", ale samozřejmě ne u všech cest. Jo a taky se povídá, že je to tam málo převislé. Nezbývá než vyzkoušet. Jeden večer na tábořišti nám Mauglí pouští film. Na noťasu už jsem produkci zažil, ale plátno na dodávce a dataprojektor je jiná liga. Uvidíme za rok třeba i s 3D brýlemi. Lezeme, lezeme a zájezd se pozvolna překlopil. Počasí se lepší i u Tarragony a my plánujeme cestou zpět ještě znovu zastávku v Mussaře. Z Chulilli odjíždíme za asi nejlepšího počasí zájezdu, tak se cestou zastavujeme i u moře. Bohužel navečer v Mussaře déža ví, chladno, déšť a vítr. Ráno naštěstí lezitelno. Materiál je tady podobný francouzskému Buoux. Pěkně jsme zalezli a večer dokonce oheň. Poslední den ještě odškrtáváme jeden odlehlý sektor a balíme.