Zdenek Mrkácek ve vlastivedném sborníku Ceského ráje a Podještedí „Od Ješteda k Troskám“ (4/2012) napsal vzpomínku na svého kamaráda Jardu Kyselu. Clánek jsem jen doplnil fotografiemi z archivu J.Kysely a B.Svatoše.

T.F.

Úcelem tohoto clánku není podat podrobný a vycerpávající výcet duležitých i tech dalších událostí v živote prítele Jaroslava. Ale pripomenout a priblížit jeden lidský osud, obraz cloveka z našeho kraje, z našeho Ceského ráje a v konkrétní dobe. Obraz  jednoho z té velké a opravdu silné party nadaných a šikovných kluku, kterí vytrvale a s velkým nasazením rozvíjeli horolezectví a kamarádství, kterí milovali skály a svuj Skalák snad nade vše.

Není málo lidí, kterí meli a mají talent, znacné schopnosti, dokázali mnohé, ale presto se o nich ví pouze v užším okruhu príbuzných, prátel a známých. Prevážnou cást života žijí jakoby ve stínu, ale oni sami to tak nevnímají a nevadí jim to. Nekterí to tak chtejí a alespon cást života tak žijí programove. Podle mého názoru k lidem tohoto typu patril práve Jaroslav Kysela. Byl to opravdový clovek, který si na nic nehrál, prímý a rovný chlap, výborný horolezec, obdivovatel a soucasne i znalec prírody – rostlin i ptáku a také životní partner manželky Jaroslavy a otec dcery.

 Prítel Jaroslav se narodil v Turnove v sídle Turnovských brusíren za puvodního majitele (dnes Diaz), kde jeho otec, od nehož zrejme dostal do vínku manuální zrucnost, pracoval jako údržbár. A ješte pred zahájením školní docházky se s rodici prestehoval do domku c.p. 71 v Pelešanech u Libunky, kde pak prožil celý svuj život. Do obecné školy zacal chodit v Mašove. Zde se seznámil se svými o rok staršími budoucími nejbližšími kamarády - s Drahošem Machanem, Jirkou Kouckým, Zdenkem Melicharem a pozdeji i s Bohoušem Svatošem. Dle vzpomínek Ing. Machane byl do roku 1938 nejbližším Jaroslavovým kamarádem Jaroslav Honza Lochman, syn drevarského delníka z Valdštejna. K té dobe se váže príhoda, že nekde v blízkosti zmíneného hradu si J. Lochman sedl prý na zmiji, která ho kousla. Oba proto se strachem utíkali celou cestu do Turnova k doktoru, který postiženého zachránil.

V pohnuté dobe pred mnichovským diktátem vznikaly v naší republice z iniciativy Jaroslava Foglara kluby Mladého hlasatele. A práve 5 kamarádu (jako v Poláckove románu): Machan, Koucký, Melichar, Svatoš a Kysela, založilo na popud D. Machane (tátové Jaroslava a Drahoše se dobre znali a byli kamarádi) také takový klub a nazvali ho "Hoši od Jizery". V nem se pak naplno rozvinulo a nadále posilovalo hluboké prátelství techto 5 kamarádu. Prestože si zpocátku hráli prevážne u soutoku Jizery s Libunkou, kde si také chteli postavit klubovnu, již brzy zacali chodit stále více do skal. Bydleli a vyrustali v tesné blízkosti krásného a v jejich veku jiste i tajemného Hruboskalska, který je lákal a pritahoval. U tak sportovne a pohybove založených kluku bylo již dríve jen otázkou casu, kdy zacnou blíže objevovat a poznávat Skalák.

 Není bez zajímavosti,. že zacali chodit do skal kvuli kavkám. Mladé kavky vybírali z hnízd, chovali je doma a nekdy i prodávali klukum z Turnova, treba za 1 Kc. Jak potvrzuje B. Svatoš, práve pres kavky a kvuli kavkám zacali vlastne s lezením na skály! První horolezecké pokusy Jaroslava a jeho vrstevníku zachycuje jedna z fotografií v kalendári na rok 2013 s názvem "Zacátky horolezectví v Ceském ráji na fotografiích od Bohumila Svatoše". Zmínený snímek zachycuje B. Svatoše, J. Kyselu a dalšího kamaráda pri výstupu na blíže neurcenou skalku v roce 1940. 

Postupne zacali lézt stále více a více a s rostoucí praxí si troufali na stále težší veže. Jak vzpomíná B. Svatoš, lezli nejprve pouze komíny a teprve pozdeji se odvážili do sten. Ješte v roce 1940 vylezl J. Kysela s B. Svatošem po Blatníku známý Maják a to v ponožkách a s 8 m lanem. Dle vzpomínek Ing. Machane byli všichni tito kluci velice hrdi na to, že se z nich stávají horolezci a pri cestách do skal a zpet se strídali v pravidelných intervalech po nekolika minutách v nošení lana viditelne pres rameno tak, aby je videli všichni turisté a další kolemjdoucí. Ale hlavne již v té dobe Jaroslav poznal a zrejme již naplno pochopil neskutecnou sílu kamarádství, prátelství na jednom lane, pri spolecném výstupu.

Pro dokreslení tehdejší situace v lezení na Turnovsku je treba ríci, že v dobe, kdy Jaroslava jeho kamarádi zacínali s lezením, tak meli již své vzory, meli od koho se ucit, meli na koho navazovat. Jak sám Jaroslav nekolikrát pripomínal, první turnovští horolezci vyšli ze skautu. Od nemeckých lezcu, kterí v roce 1906 poprvé vylezli Drací zub, 1924, Vetrník, 1925 Drací vež, 1940 Kapelníka, se ucil první turnovský horolezec Antonín Zima - Harry. Dále pak ceské základy lezení budovali J. Baudys, L. Soldát, Fr. Porcal, V. Náhlovský, K. Cabelka, J. Smítka, VI. Procházka, V. Nejedlo, L.Vodhánel - Fifan a další. Již výbornou úroven a výkonnost ceských lezcu potvrdli v roce 1935 V. Nejedlo, L.Vodhánel a F. Svoboda výstupem na Taktovku, 1939 vylezli novou - Ceskou cestu na Kobylu L.Vodhánel, J. Smítka, V. Procházka. A v jejich stopách již šla generace J. Maška, O. Kopala, K. Cermana, R. Kuchare, J. Kysely, B. Svatoše, Ing. Machane, L. Haleše, M. Flanderky a dalších. 

J.Kysela na Turnovské veži.

Jiste nezapomenutelným zážitkem a stejne tak skutecne velkým sportovním výkonem bylo pro kluky výše zmínované naší party zdolání kultovní skály Kapelníka v roce 1944, kdy již byli cleny Klubu ceských turistu (pozdeji Klubu ceských alpistu). Ve složení Svatoš, Machan a Kysela vystoupili poprvé v živote na vrchol a cestu vyvádel Svatoš. Svatošovi a Machanovi bylo v té dobe 15 a Kyselovi 14 let! Také tento jejich výstup tehdy nenápadne sledoval J. Smítka, kterého již predtím casto ve Skaláku potkávali a byl jím rádcem. Tady je treba dodat, že tito odvážní 14 - 15 letí kluci zásobovali jídlem další kamarády (J. Smítku a bratry Chlumovy), kterí se schovávali ve skalách pred Nemci. Na konci války pak prece jen skoncili tragicky, když byli zatceni a zahynuli v Terezíne.

Lezecké výkony prítele Jaroslava Kysely vyvrcholily radou prvovýstupu, ze kterých je dodnes hodne cenen napríklad Údolní na Jerabí. Ten vylezl 13. 6. 1953 s Fifanem a druhý den - 14. 6. 1953 vylezl novou cestu s Kucharem na Daliborku jako 50. svuj výstup v roce 1953. S Fifanem vylezl ten rok mimo jiné Ceskou cestu na Kobyle a to 24· 5· 1953. Z vlastnorucních záznamu z lezení vyplývá, že Jaroslav absolvoval za období 1945 - 1956 nejvíce výstupu práve v roce 1953 a to 115. Tento rok dle všeho tedy patril k jeho nejúspešnejším rokum ve skalách, nejspíše v té dobe byl na vrcholu svých sil. Tím spíše bychom mohli pokracovat výctem dalších výstupu vcetne tech, které absolvoval se svoji ženou Jaroslavou v našem kraji a také v Tatrách. Ale statistiky nebyly pro Jaroslava rozhodne nikdy tím hlavním. Duležitejší je však to, že byl fyzicky a technicky výborne vybavený a nejen já se domnívám, že ve své dobe patril skutecne mezi nejlepší lezce. Jeden cas lezl s B. Svatošem a snad nejvíce s R. Kucharem - pozdeji vyhlášeným ceským horolezcem 20. století. A to jiste také hodne vypovídá o jeho schopnostech a výkonnosti. Dokládají to i zápisy v jeho sešite, kde si Jaroslav psal, v jakém poradí i s Kucharem lezli a jak se strídali. Mnohdy práve Jaroslav byl na vrcholu jako první. Údajne to byl vlastne on s Machanem, který privedl Kuchare do skal a k lezení. 

15.10.1961 Suché skály- O.Kopal, J.Jech, J.Kysela a J.Kuhn.

Kdyby nebyl zdatným lezcem, tak by príklad nevylezl sám bez lana Podmokelskou - jednu ze známých a nejvetších veží na Hruboskalsku. Prestože bylo mezi lezci více takových výstupu bez lana, Jaroslav se o svém sólo výstupu zmínil prede mnou snad pouze jednou a nechtel tento moment nijak více rozebírat. Jak sám ríkal, nebylo se cím chlubit. Spíše se naopak stydel za to, že podle sebe porušil zásady lezení. Tím spíše nebyl vubec rád, když tehdy v ten podvecer pri lezení zjistil, že ho sleduje R. Kuchar a ješte pobízí, at si pospíší, aby to do tmy dolezl.

Svoje lezecké umení a dovednosti využil velmi dobre také na vojne. Nejprve vojákoval v Nitre a v Borku - Hradcanech absolvoval výsadkárský výcvik v balení padáku a také sám skákal. Nejvetší cást vojny však strávil v Sabinove u Prešova. A práve v té dobe na požádání velitele delal instruktora ostatním vojákum pri výcviku v lezení. Pamatuji si, jak rád na toto období vzpomínal. Jiste hlavne proto, že tato cinnost ho spojovala do jisté míry s lezením ve Skaláku, usnadnovala mu odloucení od domova a vojenský život. Spolu s dalšími horolezci z Turnovska se zúcastnil nekolika výprav do Vysokých Tater. Údajne i tam však stále vzpomínal na svuj rodný Skalák a jednou prý odjel predcasne domu a prímo práve do Skaláku. Ale je treba ješte dodat, že také v Tatrách vylezl s Kucharem nekteré težké a dlouhé cesty, jako napríklad v Kací doline (severní stena Rumanova štítu a další). 

Dnes již památné Akce 10: Kysela, Mašek, Kudrna, Jech, Bolech, Nejedlo, Šimunek, Kopal, Kuchar, Svatoš.

Jaroslav by to nerad slyšel, ale bylo a zustává skutecností, že vykonal hodne pro horolezectvi na Turnovsku, v Ceském ráji. Také on psal a tvoril dejiny. Nejen novými cestami posouval spolu s dalšími úroven lezení dopredu. Krome jiného mel velkou zásluhu na výstavbe horolezecké chaty na Podhájí v roce 1947. Odpracoval na ní nejvíce hodin ze všech zúcastnených a možná také proto, že se touto chatou naplnil po letech klukovský sen jeho a jeho kamarádu, sen o klubovne u Jizery. Ale on sám takovéto ciny, hlavne svoje lezení, výkony, znalosti nezduraznoval, nikdy se jimi nechlubil.

Nekterí z kamarádu a spolulezcu Jaroslava Kysely pokracovali ve výpravách do Tater, nekterí následne jezdili lézt do Alp, na Kavkaz, Pamir a nakonec usporádali výpravu do Himálají na Annapúrnu. Ale Jaroslava to z ruzných duvodu netáhlo jinam, výše. S lezením skoncil z vlastního rozhodnutí v pomerne mladém veku, po 35. roku života. To však nebyla náhoda, i to melo své príciny, své duvody. Hlavním byl ten, že stále více casu venoval vlastní prírode, která jej lákala a pritahovala již v minulosti. Jak se sám nekolikrát vyslovil, litoval toho, že se prírode nevenoval naplno již dríve. A to presto, že horolezectví venoval asi 20 let života, bavilo ho a naplnovalo radostí. Ale v jeho srdci podle všeho byla predevším príroda, touha ji poznávat, žít s ní a v ní.

Jako citlivého a vnímavého cloveka ho více než jiné formovalo a ovlivnovalo až pohádkove krásné prostredí Ceského ráje. Tím spíše težce nesl probíhající negativní zmeny v prírode kraje, ve vlastním Skaláku, ve vlastním lezení. Težce nesl prístup nekterých horolezcu a bežných turistu hlavne ke Skaláku. Znal dobre jeho stav z doby, kdy lezlo pár lezcu, znali se velmi dobre a když nekde cinkla karabina, vedeli, kdo a co leze. Vadilo mu, jak se mení lezení, vytrácí kamarádstvi, jak se zacíná soutežit pri lezení i v civilním živote, jak výrazne narustá návštevnost skalního mesta. Neodpouštel prohrešky proti prírode, porušení pravidel pískovcového lezení a lež. Jeho až nekompromisní stanoviska k nekterým událostem omezila pocet jeho prátel. Nemel rád okázalost nekterých svých bývalých kamarádu, byl citlivý ke všem projevum v cláncích o lezení a prírode kolem neho, stranil se spolecných setkání. Nemohl se smírit s novými trendy, kdy lezení zacínalo být stále více organizované. Sám lezení bral a chápal jako až intimní záležitost - ve dvojici ci malé skupine, ne jako hromadnou cinnost. Ale také zde byly další události a vlivy. Težce prožíval a nesl odchod svých kamarádu, vrstevníku na vecnost. V roce 1970 také spoluprožíval tragédii ceskoslovenské výpravy pod Huascaránem v Peru. S radou jejích clenu se znal osobne a zažil je pri lezení i v civilním živote. Pod Huascaránem zustal také jeho synovec. Uvedené a možná i další okolnosti vedly k tomu, že postupne prestal chodit do svého jinak milovaného Skaláku.

Po skoncení lezení se ve svém volném case venoval již pouze prírode a té již zustal verný až do konce života. Krome jiného choval mnoho let doma na zahrade celou radu okrasných druhu ptáku. Ale predevším ho zajímala volná príroda a intenzivne se zajímalo volne žijící ptáky. Rada jeho ornitologických pozorování byla využita v knize Ptáci Ceského ráje z roku 2000 a dalších publikacích, ale snad nejvíce miloval rostliny a z nich orchideje, z nichž nekteré cizokrajné druhy doma úspešne pestoval. Prubežne udržoval stálý kontakt s prírodu, s rostlinami, zvíraty, chodil za nimi, dokud mohl, znal dobre, kde rostou, kde žijí, To, co bylo pro radu jiných lidí minimálne zvláštní až podivné, bylo také pro Jaroslava zcela prirozené a normální. Venoval treba celý den, aby se šel nebo jel vlakem podívat na vzácnou rostlinu, v kraji casto na Maloskalsko, které mel po této stránce zvlášte v oblibe.

Soucasne dbal na utajování lokalit výskytu vzácných druhu, protože vedel k cemu mnohdy vede zbytecné šírení techto informací. Z literatury a také prímo v terénu studoval prírodu predevším svého rodného kraje, ale jezdil za ní i jinam. Sám jsem s ním, J. Konopkou a J. Rehákem byl napríklad v Ceském stredohorí kvuli lokalitám vzácných toricu, strevícníku pantoflícku, tremdave a dalším krásným rostlinám. I po skoncení s horolezectvím jezdil opakovane také na Slovensko a to s B. Svatošem, K. Broulíkem, M. Medkem, J. Konopkou ci J. Šiftou. Byl v kontaktu také s Vratislavem Kucharem, výborným botanikem a zahradníkem, bratrem R. Kuchare. Díky spolupráci s konzervátorem ochrany prírody MUDr. Jirím Šolcem a ornitologem a prvním vedoucím Správy CHKO Ceský ráj Miroslavem Pojkarem, se dostal k praktické ochrane prírody. S M. Pojkarem se prátelil i proto, že meli spolu hodne podobný prístup k životu vcetne zásadovosti. Uvedeným osobnostem pomáhal budovat základy zákonné ochrany Ceského ráje v dobe vzniku Chránené krajinné oblasti Ceský ráj. Mimo jiné spolu s Ing. J. Šperlingem ze Ktové pomáhal instalovat informacní tabule oblasti. Nebyl tedy pouze príznivcem a obdivovatelem prírody, znalcem rostlin a ptáku, ale také aktivním ochráncem prírody. Když už nemohl v záveru života chodit na svoje oblíbené výpravy ven, tak sledoval dení kolem prírody alespon pres regionální i celostátní tisk, dokumentární i další porady v televizi. 

1997 - Drahoš Machan, B.Svatoš a J.Kysela.

Podobne jako on mel vzory v Mirkovi Pojkarovi a MUDr. J. Šolcovi, také on sám se postupne stal, byl a zustal vzorem pro další. Jak sám B. Svatoš priznává, práve Jaroslav ho inspiroval, privedl a hodne nasmeroval k fotografování prírody. Svými znalostmi, radami, príkladem pomáhal také nám mladším. Do konce mého života mi nevymizí z pameti opakovaná a cetná setkání s prítelem Jaroslavem a jeho ženou u nich doma ci na zahrade. I mne obohacoval, podporoval, pujcoval mi literaturu. Stejne jako má stále výbornou pamet jeho žena Jaroslava, byl i on pocten touto vlastností. Tím spíše jsem rád poslouchal jejich vyprávení z historie horolezectví, z osudu lidí, které pamatovali. I on hodne cetl, znal velice dobre válecnou historii a literaturu. Hodne se zajímal o letce a knihy o nich, pripomínal a obdivoval hrdinství techto i dalších našich lidí za války, kterou on sám také prožil.

Nekomu se mohlo zdát, že Jaroslav mel složitou povahu. Já si to vubec nemyslím. Chlapství, citlivá duše, hluboká úcta ke kamarádství, niterný vztah k prírode a všemu živému v ní, neúcta lidí i státu k prírode, válka, smrt blízkých, kamarádu, velmi vážná plicní nemoc v dosti mladém veku, kdy ho od smrti zachránil hlavne MUDr. M. Mecír. Cožpak toho je málo na jeden život? Snad již tento strucný výcet, tato malá rekapitulace mnohé vysvetluje. Možná, že mel težší život než mnozí další kolem neho, další z nás. Pres veškeré peripetie však zustal opravdovým clovekem. Podobne jako si on sám vážil kamarádství a prátelství, tak i jeho kamarádi na neho nadále vzpomínají jako na výborného prítele. A to rozhodne není málo.

Vím, že by si prítel Jaroslav neprál nejaký clánek ke své osobe, že by ho odmítl. Mohu jen doufat, že by mi tento cin odpustil. Napsal jsem ho z obdivu k jeho znalostem o prírode i historii, k jeho výkonum ve skalách, ale hlavne jako hold opravdovému odvážnému chlapovi s citlivou duší. Hold cloveku, který se ani vuci svým prátelum nebál být kritický a na nic si nehrál. Víme, že tato cesta není v žádné dobe jednoduchá. On si ji vybral dobrovolne a šel po ní dusledne až do konce. Prošel svou životní pout cestne, ciste - tak, jako dbal na cisté lezení i J. Smitka,

Pokud jde o vlastní horolezectví, chtel jsem v souladu se zásadami našeho prítele naplnit svoji poctivou snahu a nepsat o lezení. Po zhodnocení dostupných materiálu, vzpomínek prátel i vlastních jsem však došel k záveru, že to není možné, že by v tomto obrazu života hodne chybelo. Snad tento muj názor nejlépe potvrzuje a dokládá to, co mi rekl Ing. Machan o jedné pozoruhodné události v roce 1994. Tehdy po 50 letech od svého památného prvovýstupu tri kamarádi z puvodní party vystoupili ve svém úctyhodném veku znovu na Kapelníka. Lezli ve stejném poradí jako tehdy za války (Svatoš, Machan a Kysela) a zásluhou druhého jmenovaného o tom natocili filmový dokument. Duležité je v této chvíli však to, že podle Machanových slov se Jaroslav puvodne nechtel výstupu vubec zúcastnit. Nakonec však prece jen souhlasil. Po výstupu pak priznal, že je rád, že s nimi šel a že si uvedomil, že bez Skaláku stejne nemuže být.

Podekování: Na tomto míste dekuji za cetné cenné informace, materiály a vzpomínky predevším paní Jaroslave Kyselové (manželce Jaroslavove), Ing. Drahoši Machanovi a Bohumilu Svatošovi.

RNDr. Zdenek MRKÁCEK