Zdeněk Mrkáček ve vlastivědném sborníku Českého ráje a Podještědí „Od Ještěda k Troskám“ (4/2012) napsal vzpomínku na svého kamaráda Jardu Kyselu. Článek jsem jen doplnil fotografiemi z archivu J.Kysely a B.Svatoše.

T.F.

Účelem tohoto článku není podat podrobný a vyčerpávající výčet důležitých i těch dalších událostí v životě přítele Jaroslava. Ale připomenout a přiblížit jeden lidský osud, obraz člověka z našeho kraje, z našeho Českého ráje a v konkrétní době. Obraz  jednoho z té velké a opravdu silné party nadaných a šikovných kluků, kteří vytrvale a s velkým nasazením rozvíjeli horolezectví a kamarádství, kteří milovali skály a svůj Skalák snad nade vše.

Není málo lidí, kteří měli a mají talent, značné schopnosti, dokázali mnohé, ale přesto se o nich ví pouze v užším okruhu příbuzných, přátel a známých. Převážnou část života žijí jakoby ve stínu, ale oni sami to tak nevnímají a nevadí jim to. Někteří to tak chtějí a alespoň část života tak žijí programově. Podle mého názoru k lidem tohoto typu patřil právě Jaroslav Kysela. Byl to opravdový člověk, který si na nic nehrál, přímý a rovný chlap, výborný horolezec, obdivovatel a současně i znalec přírody – rostlin i ptáků a také životní partner manželky Jaroslavy a otec dcery.

 Přítel Jaroslav se narodil v Turnově v sídle Turnovských brusíren za původního majitele (dnes Diaz), kde jeho otec, od něhož zřejmě dostal do vínku manuální zručnost, pracoval jako údržbář. A ještě před zahájením školní docházky se s rodiči přestěhoval do domku č.p. 71 v Pelešanech u Libuňky, kde pak prožil celý svůj život. Do obecné školy začal chodit v Mašově. Zde se seznámil se svými o rok staršími budoucími nejbližšími kamarády - s Drahošem Machaněm, Jirkou Kouckým, Zdeňkem Melicharem a později i s Bohoušem Svatošem. Dle vzpomínek Ing. Machaně byl do roku 1938 nejbližším Jaroslavovým kamarádem Jaroslav Honza Lochman, syn dřevařského dělníka z Valdštejna. K té době se váže příhoda, že někde v blízkosti zmíněného hradu si J. Lochman sedl prý na zmiji, která ho kousla. Oba proto se strachem utíkali celou cestu do Turnova k doktoru, který postiženého zachránil.

V pohnuté době před mnichovským diktátem vznikaly v naší republice z iniciativy Jaroslava Foglara kluby Mladého hlasatele. A právě 5 kamarádů (jako v Poláčkově románu): Machaň, Koucký, Melichar, Svatoš a Kysela, založilo na popud D. Machaně (tátové Jaroslava a Drahoše se dobře znali a byli kamarádi) také takový klub a nazvali ho "Hoši od Jizery". V něm se pak naplno rozvinulo a nadále posilovalo hluboké přátelství těchto 5 kamarádů. Přestože si zpočátku hráli převážně u soutoku Jizery s Libuňkou, kde si také chtěli postavit klubovnu, již brzy začali chodit stále více do skal. Bydleli a vyrůstali v těsné blízkosti krásného a v jejich věku jistě i tajemného Hruboskalska, který je lákal a přitahoval. U tak sportovně a pohybově založených kluků bylo již dříve jen otázkou času, kdy začnou blíže objevovat a poznávat Skalák.

 Není bez zajímavosti,. že začali chodit do skal kvůli kavkám. Mladé kavky vybírali z hnízd, chovali je doma a někdy i prodávali klukům z Turnova, třeba za 1 Kč. Jak potvrzuje B. Svatoš, právě přes kavky a kvůli kavkám začali vlastně s lezením na skály! První horolezecké pokusy Jaroslava a jeho vrstevníků zachycuje jedna z fotografií v kalendáři na rok 2013 s názvem "Začátky horolezectví v Českém ráji na fotografiích od Bohumila Svatoše". Zmíněný snímek zachycuje B. Svatoše, J. Kyselu a dalšího kamaráda při výstupu na blíže neurčenou skalku v roce 1940. 

Postupně začali lézt stále více a více a s rostoucí praxí si troufali na stále těžší věže. Jak vzpomíná B. Svatoš, lezli nejprve pouze komíny a teprve později se odvážili do stěn. Ještě v roce 1940 vylezl J. Kysela s B. Svatošem po Blatníku známý Maják a to v ponožkách a s 8 m lanem. Dle vzpomínek Ing. Machaně byli všichni tito kluci velice hrdi na to, že se z nich stávají horolezci a při cestách do skal a zpět se střídali v pravidelných intervalech po několika minutách v nošení lana viditelně přes rameno tak, aby je viděli všichni turisté a další kolemjdoucí. Ale hlavně již v té době Jaroslav poznal a zřejmě již naplno pochopil neskutečnou sílu kamarádství, přátelství na jednom laně, při společném výstupu.

Pro dokreslení tehdejší situace v lezení na Turnovsku je třeba říci, že v době, kdy Jaroslava jeho kamarádi začínali s lezením, tak měli již své vzory, měli od koho se učit, měli na koho navazovat. Jak sám Jaroslav několikrát připomínal, první turnovští horolezci vyšli ze skautů. Od německých lezců, kteří v roce 1906 poprvé vylezli Dračí zub, 1924, Větrník, 1925 Dračí věž, 1940 Kapelníka, se učil první turnovský horolezec Antonín Zima - Harry. Dále pak české základy lezení budovali J. Baudys, L. Soldát, Fr. Porcal, V. Náhlovský, K. Čabelka, J. Smítka, VI. Procházka, V. Nejedlo, L.Vodháněl - Fifan a další. Již výbornou úroveň a výkonnost českých lezců potvrdli v roce 1935 V. Nejedlo, L.Vodháněl a F. Svoboda výstupem na Taktovku, 1939 vylezli novou - Českou cestu na Kobylu L.Vodháněl, J. Smítka, V. Procházka. A v jejich stopách již šla generace J. Maška, O. Kopala, K. Cermana, R. Kuchaře, J. Kysely, B. Svatoše, Ing. Machaně, L. Haleše, M. Flanderky a dalších. 

J.Kysela na Turnovské věži.

Jistě nezapomenutelným zážitkem a stejně tak skutečně velkým sportovním výkonem bylo pro kluky výše zmíňované naší party zdolání kultovní skály Kapelníka v roce 1944, kdy již byli členy Klubu českých turistů (později Klubu českých alpistů). Ve složení Svatoš, Machaň a Kysela vystoupili poprvé v životě na vrchol a cestu vyváděl Svatoš. Svatošovi a Machaňovi bylo v té době 15 a Kyselovi 14 let! Také tento jejich výstup tehdy nenápadně sledoval J. Smítka, kterého již předtím často ve Skaláku potkávali a byl jím rádcem. Tady je třeba dodat, že tito odvážní 14 - 15 letí kluci zásobovali jídlem další kamarády (J. Smítku a bratry Chlumovy), kteří se schovávali ve skalách před Němci. Na konci války pak přece jen skončili tragicky, když byli zatčeni a zahynuli v Terezíně.

Lezecké výkony přítele Jaroslava Kysely vyvrcholily řadou prvovýstupů, ze kterých je dodnes hodně ceněn například Údolní na Jeřabí. Ten vylezl 13. 6. 1953 s Fifanem a druhý den - 14. 6. 1953 vylezl novou cestu s Kuchařem na Daliborku jako 50. svůj výstup v roce 1953. S Fifanem vylezl ten rok mimo jiné Českou cestu na Kobyle a to 24· 5· 1953. Z vlastnoručních záznamů z lezení vyplývá, že Jaroslav absolvoval za období 1945 - 1956 nejvíce výstupů právě v roce 1953 a to 115. Tento rok dle všeho tedy patřil k jeho nejúspěšnějším rokům ve skalách, nejspíše v té době byl na vrcholu svých sil. Tím spíše bychom mohli pokračovat výčtem dalších výstupů včetně těch, které absolvoval se svoji ženou Jaroslavou v našem kraji a také v Tatrách. Ale statistiky nebyly pro Jaroslava rozhodně nikdy tím hlavním. Důležitější je však to, že byl fyzicky a technicky výborně vybavený a nejen já se domnívám, že ve své době patřil skutečně mezi nejlepší lezce. Jeden čas lezl s B. Svatošem a snad nejvíce s R. Kuchařem - později vyhlášeným českým horolezcem 20. století. A to jistě také hodně vypovídá o jeho schopnostech a výkonnosti. Dokládají to i zápisy v jeho sešitě, kde si Jaroslav psal, v jakém pořadí i s Kuchařem lezli a jak se střídali. Mnohdy právě Jaroslav byl na vrcholu jako první. Údajně to byl vlastně on s Machaněm, který přivedl Kuchaře do skal a k lezení. 

15.10.1961 Suché skály- O.Kopal, J.Jech, J.Kysela a J.Kuhn.

Kdyby nebyl zdatným lezcem, tak by příklad nevylezl sám bez lana Podmokelskou - jednu ze známých a největších věží na Hruboskalsku. Přestože bylo mezi lezci více takových výstupů bez lana, Jaroslav se o svém sólo výstupu zmínil přede mnou snad pouze jednou a nechtěl tento moment nijak více rozebírat. Jak sám říkal, nebylo se čím chlubit. Spíše se naopak styděl za to, že podle sebe porušil zásady lezení. Tím spíše nebyl vůbec rád, když tehdy v ten podvečer při lezení zjistil, že ho sleduje R. Kuchař a ještě pobízí, ať si pospíší, aby to do tmy dolezl.

Svoje lezecké umění a dovednosti využil velmi dobře také na vojně. Nejprve vojákoval v Nitře a v Borku - Hradčanech absolvoval výsadkářský výcvik v balení padáků a také sám skákal. Největší část vojny však strávil v Sabinově u Prešova. A právě v té době na požádání velitele dělal instruktora ostatním vojákům při výcviku v lezení. Pamatuji si, jak rád na toto období vzpomínal. Jistě hlavně proto, že tato činnost ho spojovala do jisté míry s lezením ve Skaláku, usnadňovala mu odloučení od domova a vojenský život. Spolu s dalšími horolezci z Turnovska se zúčastnil několika výprav do Vysokých Tater. Údajně i tam však stále vzpomínal na svůj rodný Skalák a jednou prý odjel předčasně domů a přímo právě do Skaláku. Ale je třeba ještě dodat, že také v Tatrách vylezl s Kuchařem některé těžké a dlouhé cesty, jako například v Kačí dolině (severní stěna Rumanova štítu a další). 

Dnes již památné Akce 10: Kysela, Mašek, Kudrna, Jech, Bolech, Nejedlo, Šimůnek, Kopal, Kuchař, Svatoš.

Jaroslav by to nerad slyšel, ale bylo a zůstává skutečností, že vykonal hodně pro horolezectvi na Turnovsku, v Českém ráji. Také on psal a tvořil dějiny. Nejen novými cestami posouval spolu s dalšími úroveň lezení dopředu. Kromě jiného měl velkou zásluhu na výstavbě horolezecké chaty na Podhájí v roce 1947. Odpracoval na ní nejvíce hodin ze všech zúčastněných a možná také proto, že se touto chatou naplnil po letech klukovský sen jeho a jeho kamarádů, sen o klubovně u Jizery. Ale on sám takovéto činy, hlavně svoje lezení, výkony, znalosti nezdůrazňoval, nikdy se jimi nechlubil.

Někteří z kamarádů a spolulezců Jaroslava Kysely pokračovali ve výpravách do Tater, někteří následně jezdili lézt do Alp, na Kavkaz, Pamir a nakonec uspořádali výpravu do Himálají na Annapúrnu. Ale Jaroslava to z různých důvodů netáhlo jinam, výše. S lezením skončil z vlastního rozhodnutí v poměrně mladém věku, po 35. roku života. To však nebyla náhoda, i to mělo své příčiny, své důvody. Hlavním byl ten, že stále více času věnoval vlastní přírodě, která jej lákala a přitahovala již v minulosti. Jak se sám několikrát vyslovil, litoval toho, že se přírodě nevěnoval naplno již dříve. A to přesto, že horolezectví věnoval asi 20 let života, bavilo ho a naplňovalo radostí. Ale v jeho srdci podle všeho byla především příroda, touha ji poznávat, žít s ní a v ní.

Jako citlivého a vnímavého člověka ho více než jiné formovalo a ovlivňovalo až pohádkově krásné prostředí Českého ráje. Tím spíše těžce nesl probíhající negativní změny v přírodě kraje, ve vlastním Skaláku, ve vlastním lezení. Těžce nesl přístup některých horolezců a běžných turistů hlavně ke Skaláku. Znal dobře jeho stav z doby, kdy lezlo pár lezců, znali se velmi dobře a když někde cinkla karabina, věděli, kdo a co leze. Vadilo mu, jak se mění lezení, vytrácí kamarádstvi, jak se začíná soutěžit při lezení i v civilním životě, jak výrazně narůstá návštěvnost skalního města. Neodpouštěl prohřešky proti přírodě, porušení pravidel pískovcového lezení a lež. Jeho až nekompromisní stanoviska k některým událostem omezila počet jeho přátel. Neměl rád okázalost některých svých bývalých kamarádů, byl citlivý ke všem projevům v článcích o lezení a přírodě kolem něho, stranil se společných setkání. Nemohl se smířit s novými trendy, kdy lezení začínalo být stále více organizované. Sám lezení bral a chápal jako až intimní záležitost - ve dvojici či malé skupině, ne jako hromadnou činnost. Ale také zde byly další události a vlivy. Těžce prožíval a nesl odchod svých kamarádů, vrstevníků na věčnost. V roce 1970 také spoluprožíval tragédii československé výpravy pod Huascaránem v Peru. S řadou jejích členů se znal osobně a zažil je při lezení i v civilním životě. Pod Huascaránem zůstal také jeho synovec. Uvedené a možná i další okolnosti vedly k tomu, že postupně přestal chodit do svého jinak milovaného Skaláku.

Po skončení lezení se ve svém volném čase věnoval již pouze přírodě a té již zůstal věrný až do konce života. Kromě jiného choval mnoho let doma na zahradě celou řadu okrasných druhů ptáků. Ale především ho zajímala volná příroda a intenzivně se zajímalo volně žijící ptáky. Řada jeho ornitologických pozorování byla využita v knize Ptáci Českého ráje z roku 2000 a dalších publikacích, ale snad nejvíce miloval rostliny a z nich orchideje, z nichž některé cizokrajné druhy doma úspěšně pěstoval. Průběžně udržoval stálý kontakt s přírodu, s rostlinami, zvířaty, chodil za nimi, dokud mohl, znal dobře, kde rostou, kde žijí, To, co bylo pro řadu jiných lidí minimálně zvláštní až podivné, bylo také pro Jaroslava zcela přirozené a normální. Věnoval třeba celý den, aby se šel nebo jel vlakem podívat na vzácnou rostlinu, v kraji často na Maloskalsko, které měl po této stránce zvláště v oblibě.

Současně dbal na utajování lokalit výskytu vzácných druhů, protože věděl k čemu mnohdy vede zbytečné šíření těchto informací. Z literatury a také přímo v terénu studoval přírodu především svého rodného kraje, ale jezdil za ní i jinam. Sám jsem s ním, J. Konopkou a J. Řehákem byl například v Českém středohoří kvůli lokalitám vzácných tořičů, střevíčníku pantoflíčku, třemdavě a dalším krásným rostlinám. I po skončení s horolezectvím jezdil opakovaně také na Slovensko a to s B. Svatošem, K. Broulíkem, M. Medkem, J. Konopkou či J. Šiftou. Byl v kontaktu také s Vratislavem Kuchařem, výborným botanikem a zahradníkem, bratrem R. Kuchaře. Díky spolupráci s konzervátorem ochrany přírody MUDr. Jiřím Šolcem a ornitologem a prvním vedoucím Správy CHKO Český ráj Miroslavem Pojkarem, se dostal k praktické ochraně přírody. S M. Pojkarem se přátelil i proto, že měli spolu hodně podobný přístup k životu včetně zásadovosti. Uvedeným osobnostem pomáhal budovat základy zákonné ochrany Českého ráje v době vzniku Chráněné krajinné oblasti Český ráj. Mimo jiné spolu s Ing. J. Šperlingem ze Ktové pomáhal instalovat informační tabule oblasti. Nebyl tedy pouze příznivcem a obdivovatelem přírody, znalcem rostlin a ptáků, ale také aktivním ochráncem přírody. Když už nemohl v závěru života chodit na svoje oblíbené výpravy ven, tak sledoval dění kolem přírody alespoň přes regionální i celostátní tisk, dokumentární i další pořady v televizi. 

1997 - Drahoš Machaň, B.Svatoš a J.Kysela.

Podobně jako on měl vzory v Mirkovi Pojkarovi a MUDr. J. Šolcovi, také on sám se postupně stal, byl a zůstal vzorem pro další. Jak sám B. Svatoš přiznává, právě Jaroslav ho inspiroval, přivedl a hodně nasměroval k fotografování přírody. Svými znalostmi, radami, příkladem pomáhal také nám mladším. Do konce mého života mi nevymizí z paměti opakovaná a četná setkání s přítelem Jaroslavem a jeho ženou u nich doma či na zahradě. I mne obohacoval, podporoval, půjčoval mi literaturu. Stejně jako má stále výbornou paměť jeho žena Jaroslava, byl i on poctěn touto vlastností. Tím spíše jsem rád poslouchal jejich vyprávění z historie horolezectví, z osudů lidí, které pamatovali. I on hodně četl, znal velice dobře válečnou historii a literaturu. Hodně se zajímal o letce a knihy o nich, připomínal a obdivoval hrdinství těchto i dalších našich lidí za války, kterou on sám také prožil.

Někomu se mohlo zdát, že Jaroslav měl složitou povahu. Já si to vůbec nemyslím. Chlapství, citlivá duše, hluboká úcta ke kamarádství, niterný vztah k přírodě a všemu živému v ní, neúcta lidí i státu k přírodě, válka, smrt blízkých, kamarádů, velmi vážná plicní nemoc v dosti mladém věku, kdy ho od smrti zachránil hlavně MUDr. M. Mečíř. Cožpak toho je málo na jeden život? Snad již tento stručný výčet, tato malá rekapitulace mnohé vysvětluje. Možná, že měl těžší život než mnozí další kolem něho, další z nás. Přes veškeré peripetie však zůstal opravdovým člověkem. Podobně jako si on sám vážil kamarádství a přátelství, tak i jeho kamarádi na něho nadále vzpomínají jako na výborného přítele. A to rozhodně není málo.

Vím, že by si přítel Jaroslav nepřál nějaký článek ke své osobě, že by ho odmítl. Mohu jen doufat, že by mi tento čin odpustil. Napsal jsem ho z obdivu k jeho znalostem o přírodě i historii, k jeho výkonům ve skalách, ale hlavně jako hold opravdovému odvážnému chlapovi s citlivou duší. Hold člověku, který se ani vůči svým přátelům nebál být kritický a na nic si nehrál. Víme, že tato cesta není v žádné době jednoduchá. On si ji vybral dobrovolně a šel po ní důsledně až do konce. Prošel svou životní pouť čestně, čistě - tak, jako dbal na čisté lezení i J. Smitka,

Pokud jde o vlastní horolezectví, chtěl jsem v souladu se zásadami našeho přítele naplnit svoji poctivou snahu a nepsat o lezení. Po zhodnocení dostupných materiálů, vzpomínek přátel i vlastních jsem však došel k závěru, že to není možné, že by v tomto obrazu života hodně chybělo. Snad tento můj názor nejlépe potvrzuje a dokládá to, co mi řekl Ing. Machaň o jedné pozoruhodné události v roce 1994. Tehdy po 50 letech od svého památného prvovýstupu tři kamarádi z původní party vystoupili ve svém úctyhodném věku znovu na Kapelníka. Lezli ve stejném pořadí jako tehdy za války (Svatoš, Machaň a Kysela) a zásluhou druhého jmenovaného o tom natočili filmový dokument. Důležité je v této chvíli však to, že podle Machaňových slov se Jaroslav původně nechtěl výstupu vůbec zúčastnit. Nakonec však přece jen souhlasil. Po výstupu pak přiznal, že je rád, že s nimi šel a že si uvědomil, že bez Skaláku stejně nemůže být.

Poděkování: Na tomto místě děkuji za četné cenné informace, materiály a vzpomínky především paní Jaroslavě Kyselové (manželce Jaroslavově), Ing. Drahoši Machaňovi a Bohumilu Svatošovi.

RNDr. Zdeněk MRKÁČEK