|
|
| Archiv aktualit serveru hruboskalsko.cz (2007) |
2005,
2006,
2007,
2008,
2009,
2010,
2011,
2012,
2013,
2014,
2015,
2016,
2017,
|
Štědrodenní výstup na Maják (J.Procházka, 1970)
Jsou čtyři hodiny ráno. Co nevidět nás zimní sluneční svit přijme do sváteční nálady Štědrého dne, plného nedefinovatelného napjatého očekávání, obřadné přípravy smažení kaprů, strojení stromečku, rozzářených dětských očí.
Ještě se nerozednilo a už přicházíme s kamarádem Slavošem do labyrintu Skaláku. Sníh křupe pod nohama, větve zkroucených borovic, které jsou symbolem síly a vůle přírody, sklánějí se pod peřinami bílého, studeně zářícího zlata. Vítr skučící mezi věžemi, jehlami, masivy a balvany vzývá příchod Štědrého dne.
Již jsme pod Majákem, jednou z nejmajestátnějších věží Hruboskalska. Vzhůru do stěny! Při lezení vypravuji Slavošovi příběh prvního, tehdy nikoli štědrodenního ale štědrovečerního výstupu na Maják, který mi svěřil můj táta - starý Chroust:
"Víš, Honzo, byli jsme tehdy stejní jako vy dnes. Po štědrovečerním obřadu jsme se s kamarády Fifanem, Joskou Smítkou a Vaškem Chlumem doma vymluvili, že jdeme na půlnoční mši, ale místo na ni jsme uháněli, jak jsme jen mohli, do Skaláku. Měsíc ozařoval skály a v jeho svitu Maják jakoby dával signál k odvážným činům proti okupantům". Psal se rok 1942. "Hoši, ten Maják by nám měl svítit jako námořníkům ke šťastné plavbě celý příští rok," pravil Fifan. Tak jsme se rozhodli, že si na něj vylezeme. Koukli jsme se po sobě a úplně se vylekali, co nám řeknou doma, až přijedeme z půlnoční se špinavýma kalhotama. Ale byli jsme kluci... Všichni jsme si museli zout botu z levé nohy, protože na jednom místě bylo trochu ledu a kožené podrážky polobotek se na něm smekaly. Trochu jsme se báli, ale když jsme byli nahoře, zapoměli jsme na zimu a s nudlí u nosu se honem zapisovali do vrcholové knížky. Hojaja, hojaja, juchali jsme a křičeli na plné kolo: "Poprvé o Vánocích na Majáku! Ať žije a stojí Maják! Ať nám svítí! Ode dneška si budeme připíjet na co? - No, na Maják!" A pak jsme už s jásajícím srdcem sestoupili a utíkali domů do Turnova...
Slavoš chvíli mlčí. Potom slyším z hloubky komína jeho hlas: "No tývole, to sem nevěděl, to je senzace!"
Sápeme se rychle nahoru po ledovatém pískovci, ruce si rozdíráme o hrubé výčnělky, ale je to fajn! Za svítání jsme nahoře, podáváme si pravice a rozhlížíme se po fantasticky krásné scenérii Českého ráje: zimně bílé louky v mlhách, v dálce z nich vystupují jen Trosky a Kozákov, v zasněžených borech trůní Valdštejn a Hrubá Skála - přírodo, ty jsi makač!
Od prvního vánočního výstupu na Maják začalo sem chodit čím dál více horolezců, minulý rok jich vylezlo na vrchol okolo sedmdesátky. Kolik se nás sejde letos?
Už slyším hlasy - podívám se dolů a vskutku. Přilézají k nám první turnovští kamarádi. A za nimi další, taky liberečáci a lomničáci, dokonce i pražáci - ti vstávali v noci, aby učinili zadost tradici. Je jich moc.Kamarádsky jim házíme za krk sníh a křičíme: "Chlapi, tak pohyb, padaj laviny!" V odpověď se nám nesou jen šťavnaté nadávky. A smích. Přilézají, a každý z nich vytáhne lahvičku jako zápisné. I v té pekelné zimě umí být lidem teplo. Smích a písně se nesou krajinou, kavky vylétají ze skalních děr a tázavě se po nás koukají. "No jo, holky, už jste to rok neslyšely, co?"
Malá borovička, která vyrostla na vrcholu Majáku, je ověšena ozdobami, svíčičky hoří a kolem malého stromečku, který toho bude hodně pamatovat, klademe drobky chleba pro kavky. Ať si smlsnou, vždyť je Štědrý den!
Slaňujeme, podáváme si ruce na rozloučenou, projdeme se po našem milém Skaláku a potom hajdy domů! Tak ahoj, a příští rok na Štědrý den zase na Majáku!
Vzpomínka od Honzy "Chrousta" Procházky z roku 1970
Tolik vzpomínka jednoho z účastníků. Krásná tradice, kdy člověk potkal kamarády s nimiž se třeba celý rok neviděl, nemusel se domlouvat a bylo jasné, že tam budou. Ovšem ono "Tak ahoj, a příští rok na Štědrý den zase na Majáku!" už nemělo dlouhého trvání. Štědrodenní výstup, při němž se srocovalo množství lidí, byl trnem v oku státním orgánům. Jako samotný vznik tradice měl politický podtext, tak pravděpodobně i její konec. Od roku 1968 se v srpnu na skalách objevovaly černé prapory, na štědrodenním Majáku se pěly protestsongy proti okupantům z Velké země. Mívalo to dohru ještě na nádražích, zhusta jsme jezdili vlakem. Pamatuju jednoho z rozjařených kámošů, který sundal z posledního vagónu-dřevěňáku rozsvícenou koncovou lampu-karbidku, běhal s ní v hale a hulákal: "Lidi, já jsem jako Fučík, mám vás všechny rád!". Na Štědrý den roku 1973 jsme už na Maják lezli ilegálně, v noci aby nikdo neviděl. Pak tradice slábla až zmizela úplně. Zákaz byl zdůvodněn ochranou přírody, tušili jsme za ním však heslo totalitní doby: "Rozejděte se!", podobně jako za zákazem bivakování.
Vladimír "Chroust" Procházka ml.
|
|
|
Foto: Milan Meier a Jaroslava "Matenice" Černá, Česká cesta na Kobylu (VIIb), 60. léta 20. století.
| Fulltext vyhledávání v článcích: |
|
