|
|
|
| Archiv aktualit serveru hruboskalsko.cz (2007) |
2005,
2006,
2007,
2008,
2009,
2010,
2011,
2012,
2013,
2014,
2015,
2016,
2017,
|
Štedrodenní výstup na Maják (J.Procházka, 1970)
Jsou ctyri hodiny ráno. Co nevidet nás zimní slunecní svit prijme do svátecní nálady Štedrého dne, plného nedefinovatelného napjatého ocekávání, obradné prípravy smažení kapru, strojení stromecku, rozzárených detských ocí.
Ješte se nerozednilo a už pricházíme s kamarádem Slavošem do labyrintu Skaláku. Sníh krupe pod nohama, vetve zkroucených borovic, které jsou symbolem síly a vule prírody, sklánejí se pod perinami bílého, studene zárícího zlata. Vítr skucící mezi vežemi, jehlami, masivy a balvany vzývá príchod Štedrého dne.
Již jsme pod Majákem, jednou z nejmajestátnejších veží Hruboskalska. Vzhuru do steny! Pri lezení vypravuji Slavošovi príbeh prvního, tehdy nikoli štedrodenního ale štedrovecerního výstupu na Maják, který mi sveril muj táta - starý Chroust:
"Víš, Honzo, byli jsme tehdy stejní jako vy dnes. Po štedrovecerním obradu jsme se s kamarády Fifanem, Joskou Smítkou a Vaškem Chlumem doma vymluvili, že jdeme na pulnocní mši, ale místo na ni jsme uháneli, jak jsme jen mohli, do Skaláku. Mesíc ozaroval skály a v jeho svitu Maják jakoby dával signál k odvážným cinum proti okupantum". Psal se rok 1942. "Hoši, ten Maják by nám mel svítit jako námorníkum ke štastné plavbe celý príští rok," pravil Fifan. Tak jsme se rozhodli, že si na nej vylezeme. Koukli jsme se po sobe a úplne se vylekali, co nám reknou doma, až prijedeme z pulnocní se špinavýma kalhotama. Ale byli jsme kluci... Všichni jsme si museli zout botu z levé nohy, protože na jednom míste bylo trochu ledu a kožené podrážky polobotek se na nem smekaly. Trochu jsme se báli, ale když jsme byli nahore, zapomeli jsme na zimu a s nudlí u nosu se honem zapisovali do vrcholové knížky. Hojaja, hojaja, juchali jsme a kriceli na plné kolo: "Poprvé o Vánocích na Majáku! At žije a stojí Maják! At nám svítí! Ode dneška si budeme pripíjet na co? - No, na Maják!" A pak jsme už s jásajícím srdcem sestoupili a utíkali domu do Turnova...
Slavoš chvíli mlcí. Potom slyším z hloubky komína jeho hlas: "No tývole, to sem nevedel, to je senzace!"
Sápeme se rychle nahoru po ledovatém pískovci, ruce si rozdíráme o hrubé výcnelky, ale je to fajn! Za svítání jsme nahore, podáváme si pravice a rozhlížíme se po fantasticky krásné scenérii Ceského ráje: zimne bílé louky v mlhách, v dálce z nich vystupují jen Trosky a Kozákov, v zasnežených borech truní Valdštejn a Hrubá Skála - prírodo, ty jsi makac!
Od prvního vánocního výstupu na Maják zacalo sem chodit cím dál více horolezcu, minulý rok jich vylezlo na vrchol okolo sedmdesátky. Kolik se nás sejde letos?
Už slyším hlasy - podívám se dolu a vskutku. Prilézají k nám první turnovští kamarádi. A za nimi další, taky liberecáci a lomnicáci, dokonce i pražáci - ti vstávali v noci, aby ucinili zadost tradici. Je jich moc.Kamarádsky jim házíme za krk sníh a kricíme: "Chlapi, tak pohyb, padaj laviny!" V odpoved se nám nesou jen štavnaté nadávky. A smích. Prilézají, a každý z nich vytáhne lahvicku jako zápisné. I v té pekelné zime umí být lidem teplo. Smích a písne se nesou krajinou, kavky vylétají ze skalních der a tázave se po nás koukají. "No jo, holky, už jste to rok neslyšely, co?"
Malá borovicka, která vyrostla na vrcholu Majáku, je ovešena ozdobami, svícicky horí a kolem malého stromecku, který toho bude hodne pamatovat, klademe drobky chleba pro kavky. At si smlsnou, vždyt je Štedrý den!
Slanujeme, podáváme si ruce na rozloucenou, projdeme se po našem milém Skaláku a potom hajdy domu! Tak ahoj, a príští rok na Štedrý den zase na Majáku!
Vzpomínka od Honzy "Chrousta" Procházky z roku 1970
Tolik vzpomínka jednoho z úcastníku. Krásná tradice, kdy clovek potkal kamarády s nimiž se treba celý rok nevidel, nemusel se domlouvat a bylo jasné, že tam budou. Ovšem ono "Tak ahoj, a príští rok na Štedrý den zase na Majáku!" už nemelo dlouhého trvání. Štedrodenní výstup, pri nemž se srocovalo množství lidí, byl trnem v oku státním orgánum. Jako samotný vznik tradice mel politický podtext, tak pravdepodobne i její konec. Od roku 1968 se v srpnu na skalách objevovaly cerné prapory, na štedrodenním Majáku se pely protestsongy proti okupantum z Velké zeme. Mívalo to dohru ješte na nádražích, zhusta jsme jezdili vlakem. Pamatuju jednoho z rozjarených kámošu, který sundal z posledního vagónu-drevenáku rozsvícenou koncovou lampu-karbidku, behal s ní v hale a hulákal: "Lidi, já jsem jako Fucík, mám vás všechny rád!". Na Štedrý den roku 1973 jsme už na Maják lezli ilegálne, v noci aby nikdo nevidel. Pak tradice slábla až zmizela úplne. Zákaz byl zduvodnen ochranou prírody, tušili jsme za ním však heslo totalitní doby: "Rozejdete se!", podobne jako za zákazem bivakování.
Vladimír "Chroust" Procházka ml.
|
|
|
Foto: Milan Meier, Ponurá cesta na Opomenutou (VII), 1972.
| Fulltext vyhledávání v článcích: |
|
|
