Chovejme se tak, aby skály zůstaly v dobrém stavu i pro další generace!
Lezecké podmínky:
V zimním období
Hruboskalsko pro
lezení uzavřeno!

24. 11. 2017
Skály
Co je potřeba vědět a znát,
když jedu lézt na
Hruboskalsko?
Z historie oblasti
... zpět do přehledu článků
Josef SMITKO


in memoriam

Nadejný mladý hoch, hezký, usmevavý, trochu divoký, nezkrotný, kamarádský, prišel mezi nás již jako 18ti letý mladík v roce 1937, ale ihned nezdomácnel mezi kamarády, trochu již staršími. Rozdíl nebyl veliký, takže pri dobré vuli z obou stran a kamarádském pojetí stal se za krátký cas „pilírem“, bez kterého by se neobešla žádná menší „lumpárna“. Nebyl žádným hromotlukem-silákem, ale dovedl se rvát a bojovat a vždy se uplatnil tam, kde bylo treba pomoci. A tak vyrustal mezi námi jeden z nejlepších horolezcu – pískaru ve Skaláku.

Otec jeho chtel míti studenta a pozdeji i zástupce za sebe pri telekomunikacním oddelení na pošte, ale Pepík mel jiné plány. Nejdríve se chtel státi letcem a pak „pricuchnul“ k pískovci a byl ztracen. Tak si zamiloval Skalák, že nebylo dne, aby nebyl v lesích. Rodice mu nezabranovali a matka i když mela o neho strach, chodívala s ním, aby se jí syn pochlubil se svými zacátecními úspechy, nosila za ním jídlo a mnohdy i lano podržela a takto ho podporovala.

A Pepík sílil a rostl, takže za krátký cas prerostl i nad své mistry a svojí technikou zajištovací pri lezení nemel konkurence. Byl to práve on, který zacal užívat ruzných druhu smycek na všech svých cestách a dávat je tam, kde smycka, ci uzel byl jen pro útechu. A víc než jednou dekoval temto smyckám neb uzlum daných ve vetším poctu, za svuj život. Pepík, zvaný „Joska“, jinak se mu neríkalo nenávidel vše „umelé“ jako jsou kruhy, skoby a vždy obhajoval cistotu skály a cistotu lezení. Pamatuji se, že mel casto úmysl vytahat všechny zajištovací kruhy (treba na Kapelníka) a oduvodnoval to tím, že dobrý lezec musí vylézti bez techto kruhu a težko si nechával vyvrátit názor, že nemá tomu právo, že ten kruh je od prvolezce a je tam dán pro bezpecnost a zajištení jak prvolezce tak i dalších lezcu. Ukázky jeho pozdejších prvovýstupu jsou cesty na Smitkovu vež (Dominstein) sev. cestou, Kourová cesta na Daliborku, prímá spára na Rakev v Príhrazích a pod.

Cinnost Josky však nebyla jen výstupy na veže hruboskalska a jeho radost z prelezení všech dostoupených skal Nemci, kterí k nám velmi casto zajíždeli, ale nejaký cas jen uplynul a Joska si privádí do skal mládež, kterou jednak zaucuje do taju tohoto sportu (ale hlavne tato mládež má cas i ve všední dny a nejen v nedeli a toho využívá) a pro velmi záslužnou práci, vytvorení pruvodce po skalách, který dosud nebyl vydán, ac se jednalo o velmi velikou oblast a z horolezeckého hlediska jednu z nejkrásnejších, která je jak stvorená pro horolezce. Mnohokrát jsme ríkali si o nekterých nových prvovýstupech provedených at Joskou, ci Fifanem neb jinými lezci, že „Pánbuh stvoril skály“ jen pro horolezce, aby jim dal nápln života.

A tak Rišík (Ríša Karoušek - 11 let) aneb Kujan (Janku Jaroslav – 14 let) casto drželi lano, zajištovali, posílali tvorbu se železem a ostatními proprietami potrebnými pri opravách kruhu, zajištení aneb vymenení slanovacího kruhu. Pri této príležitosti meril výšku skály, slanení, popisoval zvláštním drobným písmem cestu a to tak, že byla jasná i laikovi. K tomu provádel podrobný nákres a je treba k tomuto poznamenat, že tyto popisy jeho výstupu provádel tak dukladne, že z pripraveného materiálu chtel vydat 11 pruvodcu – knih, které by žádný nakladatel as neprevzal. Pochopitelne, že to byla velmi úmorná práce, vyžadující mnoho casu a námahy. A když jsme Josku upozornili na nesmyslnost tak podrobných zápisu, poukázali na pruvodce již vydané z jiných oblastí (z Príhraz, z Tater) nedal si niceho vysvetlit a tvrdohlave pokracoval dál. Byl v tom neústupný a svými nedorešenými problémy mel i s pražskými cleny KAC, zejména s O. Baušem, Jedlickou, a Drem. Mézlem.

Jak jsem již poznamenal Joska krome tohoto pruvodce nezištne a na vlastní náklad staral se o zpevnení stávajících kruhu jak stenových tak vrcholových. Byla to práce velmi záslužná, jelikož bylo ješte mnoho cest, kde bylo nutno kruhy vymenit. Skoby i kruhy si delal sám aneb pomocí kamarádu. Nemci pri svých prvovýstupech mysleli jen na sebe, na to první prelezení, kruh zajistili drevem a mnohdy ani ne. Joska však mel na mysli vždy další, kterí pujdou po nem a proto, když dával kruh, byl pevne zasazen a ucpán olovem a cementem. Mel také na mysli i opotrebování skály a proto slanovací kruhy dával na okraje, aby se pri stažení nepoškozovala skála, ale i aby se šetrilo lano (minimální drení). Pravda je, že pro mnohé horolezce bylo problémem z nekterých skal slanovat a prakticky „zhoubnost“ do slanení. Ale ješte dnes tyto ukázky Joskovi práce nacházíme ve skalách.

Psal se rok 1939. Naše zeme byla okupována Nemci a 15. brezna 39 se stala Protektorátem Cechy a Morava. Slovensko bylo samostatné, nebylo možno jezdit na Vysoké Tatry, ani do Ceského Švýcarska, a Teplických ci Adršpašských skal. Praha se nastehovala do Sedmihorek. Pred tím se jezdilo hodne do Prachovských skal, do Tater, ale i Alp. My horolezci z Turnova a okolí jsme ztráty hor nepocítili, jelikož jsme je neznali, nám stacil Skalák a taktéž i Joskovi. Jen jsme se dívali s trochou závisti na materiálové vybavení clenu Klubu csl. alpistu, na lütznery a füseny, na karabiny, lezecky a na dobré „bydlo“, které je ocekávalo u p. Navrátila v Sedmihorkách. Nevideli jsme je jako svátecní lezce, jelikož jsme je znali a vedeli jsme že jsou dobrí lezci, ale prece jenom na „kluky“ ze skal – pískare nestacili. A zde našel Joska své uplatnení.

Poznali jsme zde Vlastu Štáflovou, spisovatelku a nadšenou vyznávacku horolezeckého sportu z Prahy, manželku Otakara Štáfla, akad. malíre z Tater (spolecný nájemce chaty u Popradského plesa, zakladatel „Cintorinu“ pod Ostervou). Vlasta Štáflová nebyla vynikající horolezkyne, ale chtela mnoho poznat a videt a v horolezeckém sportu našla mnoho motivu pro své knihy, zejména z Tater (Závrat aj.). Joska nevázaný živel, který utíkal ze zamestnání, aby slézal vrcholky skal, který lezl bosý, v rozervaných kalhotách se záplatami, vecne odrenými do krve nohama, byl pro ní urcitou raritou. I když mela svoji spolecnost v Praze i své ctitele z Prahy (boxer Jirí Janovský a jiní) neopomnela vždy vyhledat Josku, který byl pro ní ve Skaláku nepostradatelný. Vykonala s ním nekolik težkých výstupu (Bártuv rys na Drací aj.) a dojmu z takového výstupu mela jiste mnoho, obzvlášte, když se tomu ráda podávala. Joska byl nekdy k ní až hrubý, sprostý, ale nedovedla se na neho zlobit. Ríkala, že je to takový primitivní kluk a že se jí to líbí.

Joska mel díky Vlaste trápení. Kamarádi Fifan, Chroust a další si jej dobírali, ale on nedbal. Až v dobe, kdy mel býti odvelen do Ríše a nešel, že sloužit Hitlerovi nebude, nastalo jakési prerušení následkem toho, že se musel Joska skrývat v lesích. V této dobe však byla také Vlasta rozladena pro Joskovu prílišnou hrubost a k bližším schuzkám ve Skaláku již nedocházelo.

Blížil se již neodvratný konec války. Joska prestrojen za devce stále lezl ve skalách i v zime, tam prespával a žil ve spolecnosti brí Chlumu, taktéž pronásledovaných horolezcu s kterými spolecne provádel sabotáž, jak se to dalo. Byl nekolikráte pronásledován, ale vždy unikal. Jeho rodina doma byla hlídána, zda Joska v noci nechodí domu, ale vše marno, až jednou byl doma a svoji vlastní hazardérskou povahou byl chycen a odvezen do Terezína ješte s nekolika jinými horolezci, mezi jinými brí Chlumové, Vašek a Karel a Vladimír Procházka – Chroust. Chroust se po nekolika týdnech vrátil, Joska a Chlumové tam zustali. Po nekonecných útrapách ke konci brezna 1945, tesne pred skoncením války a kapitulaci Nemci byli popraveni. Tak nám z Turnova z rad horolezcu odešli bratri Chlumové, velmi dobrí lezci, tak odešel i Joska Smitko, lezec-pískar, který se zasloužil o propagaci horolezectví na Turnovsku a za svoji lásku k tomuto Skaláku položil i život.

Mel rád život, nebyl sabotér, ale bojovník cistého ducha, který umel zápasit tvrde, ale nebyl zákerný a nesnášel nad sebou karabác. Skalák nebyl pro neho cvicným terénem, nepoznal hory a proto všechny jeho nesplnéné ideály se nesli jen do prostoru oblasti Hruboskalska.

Antonín 'Harry' Zima, kronika HO Turnov (kolem roku 1970)
pozn.: doslovný prepis textu z Kroniky HO Turnov bez jazykových úprav !






TJ Český ráj
427 historických fotek

Foto: Miroslav Cerný, Hruboskalská údolícka (asi Deštové údolí), 1970.

Historie
Ostatní
Přihlášení administrátora:
 Jméno:
 Heslo:
Fulltext vyhledávání v článcích:
 
Redukovaná mobilní verze
hruboskalsko.cz, 2004-2017
kontakt: Zdeněk Strnad