Chovejme se tak, aby skály zůstaly v dobrém stavu i pro další generace!
Lezecké podmínky:
V zimním období
Hruboskalsko pro
lezení uzavřeno!

24. 11. 2017
Skály
Co je potřeba vědět a znát,
když jedu lézt na
Hruboskalsko?
Z historie oblasti
... zpět do přehledu článků
Radan Kuchar jak ho možná neznáte, ocima manželky

Radan by se v ríjnu tohoto roku dožil 85ti let, v listopadu bychom oslavili 37 let spolecného života. Znali jsme se od roku 1972, v roce 1977 se za mnou pristehoval do Prahy. Casto mi ríkal, že si v Praze pripadal, jako kdyby emigroval do jiného státu! V kvetnu 1977 nastoupil do Vývojové a provozní základny výzkumných ústavu v Bechovicích, casem až do funkce vedoucího ekonomiky práce a vubec nevadilo, že byl po roce 1968 vyloucen z KSC, což tehdy v Liberci odstartovalo jeho osobní a pracovní problémy. Tam zažil slávu i pád a s obojím se dokázal s nadhledem vyrovnat. Prestehováním do Prahy uzavrel jednu rušnou životní etapu, a splnil si tak velikou touhu neco ve svém živote zásadne zmenit. Jsem ráda, že jsem u toho mohla být, protože Radan byl nejen PAN horolezec, ale hlavne výjimecný clovek s vnímavou duší, silná osobnost, spolehlivý, velkorysý a velmi pracovitý. Za celou dobu spolecného života nepamatuji, že by si na svuj osud stežoval nebo nekoho obvinoval, nikdy nenaríkal, ani se nikdy nelitoval. Mnoho jsem se od neho naucila a také jsem mu to casto ríkala. Bral to jako dobrý vtip, který ale urcite vždycky slyšel rád. O Radanovi horolezci už všechno rekli a napsali mnohem dríve mnohem povolanejší. Moje krátká vzpomínka je o živote s ním.

Tatána a Radan na slavnostní veceri

Chatová osada horolezcu pod Hrubou Skálou k Radanovi neodmyslitelne patrí nejen proto, že pozemek na prodej objevila jeho matka. První chata byla postavená v roce 1964, postupne jich pribylo šest, poslední byla Jirky Maška v roce 1977. Sešla se tady bezvadná parta lidí-horolezcu, kterí se duverne znali a jejich prátelství vydrželo doslova až do hrobu. Každý z nich byl úplne jiný. Jirka Mašek byl bavic a vypravec, Olda Kopal pohodár a zpevák, taky hrál na housle a jiné hudební nástroje. Karel Cerman byl spolehlivý a peclivý na práce všeho druhu, Bohouš Svatoš fotograf a ochránce ptáku a skal, Erich Kudrna ekonom, veselá kopa. Radan byl znalec historie a zlepšovatel – napríklad jako dárek vymyslel „cimrmanovskou“ sekyrku na drevo se šnurou do elektrické zásuvky! Jirku Jecha jsem už nezažila, jen jeho ženu Zdenu. Když se všichni sešli pohromade bylo veselo. Pekla se kurata na ohni, zpívalo a popíjelo - nikdy do nemoty, to nepamatuji, na to meli chlapi limit a manželky po boku. Také jsme casto jezdili na spolecné výlety do okolí, do Jizerek za Melicharem zvaným Melda, do Krkonoš na památnou chalupu Hledsebe, do Ádru za Miri Šmídem, jednou až do Božanova v Broumovských skalách na chalupu mé sestry, nebo do Kyjova ve Šluknovském výbežku za Josefem Pecharem. Nebo ješte pozdeji do Jugoslávie na lod s cestovní kancelárí Sport-turist, kde jsem pracovala. Vlastne to byl škuner pro 24 osob a tríclennou posádku ve složení kapitán, lodník, kuchar. Pluli jsme podle pobreží ze Splitu do Dubrovníku a zpet. Naši chlapi tam byli v pirátských kostýmech s pirátskou vlajkou, což vymyslel sochar Jirka Novák a kapitán lodi se popadal za bricho, když je videl, ale ochotne naši hru prijal. Samozrejme jsme sebou meli hudební nástroje všeho druhu, nechybel vozembouch Jirky Nováka a trubka Leoše Chládka.Turisté v prístavech omylem považovali naši lod za zábavní a chteli se k nám pripojit. Když jsme po týdnu odjíždeli domu, kapitán nás všechny postupne objal a pri tom mu tekly slzy smíchu. Nejdále však takhle spolecne v plné mužské sestave dojeli v roce 1982 na Tan-Šan díky Drahouši Machanovi, který jim zorganizoval nezapomenutelný výlet.

zleva R.Kuchar, J.Ryba, E.Kudrna, kapitán lodi, J.Mašek, J.Novák, liberecák a L.Chládek

V roce 1979 jsme se rozhodli, že si malý byt v Praze doplníme postavením vetší zdené chaty, kde by se dalo prípadne bydlet i v zime. Radan sehnal natírání osvetlovacího stožáru v prumyslovém areálu Papíren ve Štetí. Za dobu nekolika víkendu a krátké dovolené jsme práci ve dvou z horolezeckých lan a sedáku dokoncili, pres ukrutný rámus drticky dreva s nepretržitým provozem pod námi. Za vydelané peníze jsme nakoupili trámy na krovy a prkna na strechu. Tvárnice na zdené prízemí zajistila Radanova spolužacka ze školy, která pracovala ve Stavivech v Turnove. Chatu jsme zacali stavet v roce 1980 za pomoci prátel, kamarádu a príbuzných. Základy jsme vykopali sami. Pak prišli zedníci – známí Leoše Chládka, kterí postavili podezdívku a obvodové zdi. Víta, v civilu krejcí a prítel Zdeny Jechové, byl poveren namerit délku krovu, nebot na to mel „odbornou praxi“. Elektriku a vodu zapojovali Bohouš Svatoš s Karlem Cermanem, Karel navíc na celou stavbu nekompromisne dohlížel. O rok pozdeji bylo vše pod strechou. Od sedláka pod Kozákovem jsme koupili stará kachlová kamna, do jejich stavby se Radan odvážne pustil sám. Rady dostával od sochare Jirky Nováka, který krome sochariny byl vyucený kamnár. Dopadlo to dobre, v zime jsme už topili, kamna však mela ohromnou spotrebu dreva a musela se každý rok nekolikrát vymetat. Až mnohem pozdeji, jak jsme stárli a ubývaly síly, jsme je vymenili za úsporné Jotuly.

kachlová kamna postavená Radanem

Následující rok Radan zacal vyrábet drevený nábytek. Byl velmi šikovný, mel vkus, fantazii a predstavu, co z kterého kusu dreva vyrobit. Vzpomínal, že už jako malé díte sedával na ponku v truhlárské dílne svého dedy Šéfra v Turnove a nasával vuni vareného klihu. Však jsme také všechno lepili klihem. Jeho oblíbenými materiály byly modrín a borovice. Z modrínu dokonce vyrobil kuchyn do pražského bytu, která je krásná dodnes. Z lipového dreva zase vyrezal figurky do vánocního betléma. Každá figurka predstavuje jednoho „bratra“ z osady, nebo nekterého z blízkých kamarádu. Zemrelým pozdeji s vážnou tvárí prilepoval krídla. Radan mel rád suchý humor, tím byl mezi práteli povestný. Vnoucatum vytesal také z lipového dreva krásného vodníka, který dodnes hlídá vodu v malém rybnícku u chaty. Jednu ložnici v podkroví jsme vytapetovali plakáty z horolezeckých výprav, které dostával na památku od prátel, vetšinou úcastníku techto výprav. Každý den mel pred ocima italskou expedici na K2 s fotkou Josky Rakoncaje, nebo Alasku 1980, Nanda Devi 1981, Ama Dablam 1988, Lhotce Shar, Patagonii, Makalu. Vím, co cítil, ani nemusel mluvit. Už to však pro nej byla uzavrená životní kapitola, ke které se vracel výjimecne jen na impuls zvencí, a pak jen suše prohodil:“Vždyt už jsem k tomu všechno rekl!“ To bylo pro Radana typické!

Protože mu policejní orgány v Liberci po roce 1968 sebraly cestovní pas a napsaly úrední dopis, že „není v zájmu socialistické republiky, aby vycestoval“, jezdili jsme alespon po republice. Naší spolecnou zálibou byla historie – praveká sídlište, hrady, zámky, tvrze, kostely, kláštery. Radan mel rád Kelty a Premyslovce. Na cesty jsme byli vybaveni literaturou faktu, naše staré auto melo vždy zadní sedadlo plné knih. Obvykle jsme nocovali v aute nebo v kempech ve stanu. Na jedné z cest po jižních Cechách jsme v noci dorazili do Slavonic, kvuli tme jsme zabivakovali na kraji lesa. Ráno nás probudila za oknem vozu hlava vlcáka a uniforma pohranicníka se samopalem v ruce, nebot jsme prespali ve vojenském prostoru blízko rakouských hranic. Voják byl slušný, chtel jenom obcanské prukazy a doporucil nám co nejrychleji opustit vojenské území. Moc rádi jsme navštevovali doktora Wolfa, který mel chalupu v Týrovicích u Berounky. Za dobrých podmínek jsme ji nekolikrát brodili na druhý breh pod hrad Týrov a zpet, a pritom vzpomínali na Otu Pavla, jehož museum v Bustehrade jsme také dvakrát navštívili. S pány Wolfem a Emanem Bosákem jsme vždy v prosinci jezdili na jmelí ke sv. Juliáne u Horomeric. Radan lezl na stromy, my jsme jen sbírali, co poslal dolu. V této sestave jsme se také nekolikrát, vždy na Nový rok, chodili ponorovat do ledové vody do Šárky a utužovali zdraví! Casto jsme navštevovali nove postavený dum Zibrinových na Levém Hradci u Prahy, posvátném míste ceské historie 8. - 9. století, což Radan Zdenovi ze Slovenska z legrace vytýkal.

v muzeu Oty Pavla - zprava skokan na lyžích J.Raška, fotbalista S.Pluskal, házenkár J.Vícha, horolezec R.Kuchar a ...

Nezapomenutelné byly naše toulky starou Prahou. Zacali jsme – jak to Radan vždy peclive pripravil, rotundami a kostely Prahy románské. Potom následovaly památky Prahy gotické, renesancní, barokní. Nakonec jsme podle tehdy dostupné literatury hledali významné pražské paláce, nebo domovní znamení na starých domech. Bývaly to dobrodružné výlety po starém meste, mnohdy jsme byli starousedlíkum podezrelí a museli jsme vysvetlovat, co vlastne na jejich dvoreckách hledáme. Protože jsme bydleli na Pankráci, meli jsme blízko na Vyšehrad, který se stal naším oblíbeným cílem s výhledem na Vltavu, Strahov, Hradcany a Karlov. Díky Radanovi jsem Prahu poznala docela dukladne. Pro prátele z chatové osady jsme nekdy v Praze organizovali i návštevy divadel a koncertu. S Radanem se clovek opravdu nikdy nenudil. Co naplánoval, to jsme behem let uskutecnovali. Byl to jeho výrazný povahový rys, který mu zustal do konce života – plnit plány, prání a predsevzetí!

V dalším roce jsme jezdili po pravekých sídlištích na Morave. Nevynechali jsme Pohansko, Mikulcice ani Pálavu. Další rok Slovensko pres Trencín, Spišský hrad, kouzelná mesta Kremnici a Levocu až do Košic, zpátky pres Tatry se zastávkou v Králikách u Zdeno Zibrina. Do Tater jsme se potom ješte nekolikrát vraceli, vetšinou na Slezský dum, ale už jen jako turisté. Radan mel Vysoké Tatry moc rád. Ríkal, že se tam naucil všechno, co pozdeji potreboval ve vysokých horách ve svete. On mel výbornou pamet a smysl pro porádek. Všechny výlety vždy perfektne pripravil vcetne letopoctu, vládnoucích panovníku a rodových souvislostí mezi nimi. Hrady ho zajímaly také ze strategického hlediska – jak byl který z nich zabezpecený proti dobyvatelum. Obcas prohodil: „Tu obrannou vež postavili blbe, vidíš, v tomhle míste jim nebyla k nicemu.“ Oblíbenými místy, kam jsme se nostalgicky vraceli a nebyli od Turnova daleko, se staly hrad Kost a románské kostelíky ve Vinci u Mladé Boleslavi a v Mohelnici nad Jizerou.

Za Radanem chodilo na chatu i do pražského bytu hodne návštev. Byl opravdu vzdelaný hlavne v historii a sectelý. Praveké dejiny Cech, Kosmova kronika, Kristiánova legenda a Pekarovy Kniha o Kosti a O smyslu ceských dejin byly nejvíce ctené a osahané. Mel slabost pro knihy historiku Dušana Treštíka, Miroslava Ivanova a geologa Václava Cílka. Radan, ac ateista, mel dukladne prostudovanou Bibli, Korán, zajímal ho buddhismus i Mormoni. Dobrodružným ctením pro neho byly „Archeologické prehledy“, které mu nosil Zdenek Petrán. Nekdy jsme podle techto prehledu vyráželi do terénu podívat se treba na hradište Porán u Kosti, nebo Chlum nad Mladou Boleslaví, v Praze do Šárky nebo na hradište u Zbraslavi. Mel rád sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava, oba si vyrezal z lipového dreva (jak jinak!), sv. Václava i s praporcem a erbovním štítem a oba vybarvil. Mezi pravidelné návštevníky u nás, krome detí s rodinami patrili Chroust senior, Ota Jelínek, Mirek Wolf, Eman Bosák, Gustav Vlk z Ceskoslovenského sportu, Ludva a Alena Kratochvílovi, Jirka Nemec, Olina a Zdeno Zibrinovi, Jura Ševcík s Antoníckem, Petránovi, Halešovi a mnozí další, vetšinou horolezci z Brna, Ostravy, Prahy. Obcas se objevil televizní štáb, naposledy s Márou Holeckem a Alenou Zárybnickou. Mára totiž zdolal Uparisinu v Hindúkuši a potreboval si o tom s Radanem vymenit dojmy. Radan vetšinu návštev videl rád, tešil se na ne, nekdy i neco malého uvaril. Byl správným nositelem svého jména – varil velmi dobre a s fantazií.

Na konci roku 1989 šel Radan do duchodu. Samozrejme všechen cas, jak to bylo jen trochu možné, trávil na chate ve Skaláku, kde se cítil opravdu spokojene. Velmi brzy se jako tajemník razantne zapojil do práce v telovýchovné jednote Ceský ráj, která byla založena v roce 1986, ale moc nefungovala podle jeho predstav. V roce 1990 doslova protlacil zpátky do funkce predsedy Pavla Stríbrného a naplno zacala hospodárská cinnost telovýchovné jednoty. Na léto najímali brigádníky z rad studentu-horolezcu, partáky jim delali duchodci-horolezci. To trvalo deset let. Ríkal mi „vracím Skaláku to, co mi dal v mládí.“ Nepochybuji, že to myslel vážne, Radan nikdy neplýtval vzletnými slovy! S financní podporou a ve spolupráci s CHKO Turnov, místními obecními úrady, Ceskými lesy a Ceským horolezeckým svazem se jim práce darila a udelali ji opravdu hodne. Mluvily za ne nové vyhlídky ve Skaláku, oprava Sedmihorských pramenu a turistických cest, oprava horolezeckého cintorína, stovky nových schodu, protierozní zdi a zídky, oprava kaplicky na Radci, oprava sv. Prokopa pod Dracími skalami, nová stavidla a hráze rybníku v okolí, likvidace cerných skládek, nové lavicky. Bohužel, zub casu a tisíce turistú se na tom postupne negativne podepisují. Nepretržite od roku 1984 až do soucasné doby stále funguje úklid Skaláku na jare a na podzim. O tom všem – rok za rokem – existuje písemná dokumentace. Ve spolupráci s Turnovským museem se pracovne podílel na archeologických vykopávkách na Semíne pod Troskami, zajímal se o vykopávky pod Pradedem v centru Skaláku. Ríkal mi, že kdyby vyhrál ve sportce, zaplatil by archeologický výzkum na Certove ruce. Do musea v Mladé Boleslavi daroval doktoru Waldhauserovi stredoveké strepy nalezené po prudkém dešti pod hradem Hrubá Skála. Archeologie byla jeho velká láska a dobrodružství! V záveru své cinnosti tajemníka TJ napsal divadelní hru „Loupežníci z Kavcin, aneb krvavý soud na Hrubé Skále,“ a byla to opravdu velká legrace. Hrála se v Práslavicích na výrocní schuzi horolezcu, premiéra byla i derniérou. Hru nastudovali odvážní muži z rad horolezcu a myslím, že se všichni náramne bavili. Pavel Stríbrný, jako herec a režisér by mohl vypravovat! Radanovou poslední akcí pro Skalák bylo vysekání dubového koryta k prameni pitné vody za „karouškárnou“ na podzim roku 2011.

spolecne na terase chaty

Když jsem šla do duchodu v roce 2000 já, skoncil práci v TJ. Byl rád, že už není na chate sám. Zacali jsme opet cestovat už s novým pasem do Recka, Norska, Francie, Španelska, na Maltu, Rhodos, do Egypta, na Kanárské ostrovy. Z každého výletu jsme si vozili na památku zajímavé kameny nebo keramiku, Radan strucne zapisoval i zážitky z cest. V roce 2001 byl vyhlášen Horolezcem 20. století Ceské republiky, hned za ním tesne Joska Rakoncaj a Míra Šmíd – souperi težké váhy! Však s tím Radan vubec nepocítal a mel uprímnou radost. Sám ríkal, že jeho sportovní výkony jsou z praveku proti dnešním lezcum a jejich technickému vybavení a vtipne srovnával tu dobu s výkony Emila Zátopka, jehož casy dnes behají ženy.

Léta jeho a mého duchodu na chate ve Skaláku byla krásným obdobím našeho spolecného života. Na zahrade jsme pestovali vlastní zeleninu, v léte jsme byli témer sobestacní. Na podzim jsme sklízeli výborné švestky a jablka, prebytky jsme rozdávali sousedum a návštevám. Oba jsme se doplnovali, respektovali a pecovali o sebe navzájem, sdíleli spolu dobré i to méne dobré. Vždyt ten život ukrutne rychle pádil! Když se nám nechtelo do zahranicí, jezdili jsme na kolách. První kola zn. Favorit jsme si porídili hned po skoncení stavby chaty. Vydávali jsme se i na delší trasy do Jicína, Prachova, Príhraz, na Valecov, do Jizerek, na Kozákov. Rád vypravoval, že vršek Kozákova dokázal ješte spurtovat. Proste výlety na kolách byl náš bezvadný doping, trebaže limitovaný jeho nemocnou nohou. To byly doby, kdy cyklistu na silnici bylo mnohem méne a všichni se vzájemne zdravili. Když jsme zastavili u hospody lidi se chodili dívat, jaká máme kola. Byl to taky pravek proti dnešku! Pozdeji, na konci století (sic!) jsme si porídili dva Authory. Jsou pomalejší než Favorit, ale pohodlnejší. A když jsem videla, že Radana jízda unavuje, koupili jsme elektrokolo u pana Šonského. Byl štastný, že jsme se ješte mohli spolecne projet po známých trasách.

Milovaný Skalák jsme prochodili krížem krážem nejen za houbami. S Joskou Rakoncajem se dokonce proletel nad Ceským rájem v jeho „ultralajtu“, domu se vrátil plný dojmu. V léte jsme spolu hodne lezli po skalách, hlavne oblíbené spáry, kde se cítil bezpecne i se svým handicapem. A po padesáti letech od jeho prvního výstupu jsme spolu šli na Kapelníka. Prý proto, aby ho nikdo nepodezíral, že to vyvedl nekdo za nej. Byla jsem jen prumerný druholezec, vždycky jsem ho pred sebou pozorne sledovala a kopírovala jeho styl. Lezl úsporne, technicky, žádný zbytecný pohyb navíc, jen se strucnými pokyny „jisti, povol, dobírám, pojd.“ A na vršku me privítal radostným „ahoj, medvídku“ (to byla moje prezdívka), a jen nekdy prísným „medvede pitomá“, když se mi príliš nedarilo. Lezení s ním byl opravdu zážitek a krásná podívaná.

Hned na zacátku svého duchodu v roce 2000 jsem si v Turnove na zdravotní škole udelala masérský kurs se zamerením na sport a rehabilitaci, abych trochu ulevila jeho potížím se zády a nemocnou nohou. Hlavne na konci dne byl za to hrozne rád. V legraci (nebo vážne?) mi ríkal: „Já jsem tak rád, že jsem si te porídil!“ Které ženské by to nelichotilo! Radan byl introvert, více mlcel než mluvil, takže taková poklona od neho bylo opravdu velké uznání. Nerad se sveroval se svými zdravotními neduhy, vetšinou je zlehcoval. A už vubec ne ženám – lékarkám. Po jedné z mnoha návštev u doktorky na muj dotaz „co na to ona“ jsem dostala odpoved: „Prece nebudu takovou peknou ženskou otravovat takovejma blbostma!“ Muj doprovod do ordinace zásadne odmítal, bylo by to pod jeho úroven. Poslední 2 – 3 roky už byly naše cesty autem hlavne k lékarum do Turnova, Jicína, Liberce, do Prahy na ocní za paní doktorkou Havránkovou, se kterou mel spolecnou lásku – hory. Pamatuji, jakou radost mu udelala pozdravem ze Lhasy. Osudovou slabou stránkou Radana byly casto se opakující zvýšené teploty a jeho závislost na práškách pro spaní, vypestovaná pobytem ve vysokých horách. Po nich prišly deprese. Pred hypnotiky ho varoval i Karel Procházka. Byl to muj marný zápas.

V roce 2003 mu presne po 40 letech vyšla znovu jeho kniha Deset velkých sten, za kterou však nedostal ani korunu, ackoliv byla rychle vyprodaná. Rozhodcí soud s nakladatelstvím Altituda jsme vyhráli díky JUDr. Štovíckovi, ale o autorský honorár se už odmítl soudit. Ríkal, že jeho ješitnosti bylo ucineno zadost a byl rád, že se na stará kolena toho vydání dožil s krásnou predmluvou Vlastimila Šmídy, za což mu dodatecne za Radana mnohokrát dekuji. Tak to byl také Radan!

Co strucne dodat záverem? Žila jsem s clovekem, který mel glanc! Byl to opravdový chlap do nepohody, milovaný manžel a velká opora, na kterého bylo vždycky spolehnutí. Škoda, že nezustal ješte o pár let déle! A preji mu, aby se tam nahore sešel se svými kamarády Rišikem Karouškem, Zdeno Zibrinem, Chroustem, Oldou Kopalem a dalšími, které mel rád a ted spolecne popíjejí griotku, jak o tom v dobách mládí rádi žertovali. Na jeho rodný dum v Turnove jsem nechala povesit pametní desku. Myslím, že jako Horolezec 20. století i jako clovek si ji zaslouží. A díky všem za krátkou vzpomínku.

Tatána/Antonie Kucharová – ríjen 2013



TJ Český ráj
427 historických fotek

Foto: Milan Meier, Stará cesta na Taktovku VIIb, 60. léta 20. století.

Historie
Ostatní
Přihlášení administrátora:
 Jméno:
 Heslo:
Fulltext vyhledávání v článcích:
 
Redukovaná mobilní verze
hruboskalsko.cz, 2004-2017
kontakt: Zdeněk Strnad