Chovejme se tak, aby skály zůstaly v dobrém stavu i pro další generace!
Lezecké podmínky:
V zimním období
Hruboskalsko pro
lezení uzavřeno!

24. 11. 2017
Skály
Co je potřeba vědět a znát,
když jedu lézt na
Hruboskalsko?
Z historie oblasti
... zpět do přehledu článků
Vznik a vývoj pískovcového lezení do konce 20.století
Pískovcových terénu je po celém svete mnoho, avšak pískovcové horolezectví (pískarství) jako specifická horolezecká disciplína se váže pouze k nekolika oblastem na území CR, SRN a Polska. Historickým centrem jsou Labské pískovce zvané též Ceskosaské Švýcarsko, kde se tato disciplína zrodila a kde i dnes dosahuje nejvyšší úrovne. První verohodné údaje o výstupech jiných než úcelových máme až z pocátku 19. století: roku 1803 vystoupil kandidát ucitelství Hanke na Mönch a Hönigstein poblíž Rathenu. V roce 1837 preskocil jistý polský artista z hradu Oybina na skalní vež pred severním srázem, vylezl na vrchol, vytesal kríž a své jméno a pak preskocil pres strž zpet. Vež byla pozdeji pojmenována Schluchtwächter, preskok byl zopakován až v cervnu 1965, ale jméno odvážného Poláka se nedochovalo. Populární je výstup sedmnáctiletého kominického tovaryše Sebastiana Abratzkého, který 19. brezna 1848 bos a bez jakýchkoli pomucek vylezl komínem ve východních srázech Königsteinu, protože se chtel podívat do pevnosti, která zabírá celý vrchol stolové hory. Jeho cesta je nyní oklasifikována stupnem III. Abratzky se sice do pevnosti podíval, byl ale zadržen a mestská rada ho potrestala dvanáctidenním vezením.

Známý a oslavovaný je výstup na Falkenstein, dominantu Labských pískovcu, uskutecnený turnéry z Bad Schandau roku 1864, patrne už ze sportovních pohnutek. Byl to vlastne zimní výstup: malá expedice byla zahájena 31. ledna, 21. února pokracovala a 6. brezna byla úspešne zakoncena. Pod vedením truhlárského mistra Gustava Trögera se na ní podíleli zedník I. Wähner, sedlár A. Hering, truhlár H. Frenzel a povozník E. Fischer. Pri výstupu se na styl moc nehledelo; ke cti prišly žebríky, sekery, dláta... Príklad petice odvážných turneru presto pritáhl pocetné následovatele. V podobném stylu byly zdolány do konce století témer všechny velké vrcholy Labských pískovcu - Gansfelsen, Talwächter (dle zprávy prvovýstupce: "..zcela bez pomucek, jen s cepínem na sekání stupu"!), Heringstein, Torsteiny, Sommerwand, Goldstein atd. Na ceském území byla prvním cílem horolezeckého úsilí Fellerova vež ve skupine Krkavcích skal v Lužických horách (17. cervna 1884), která nese jméno svého prvního dobyvatele. V ceské cásti Labských pískovcu byly první zlezeny Pevnost a Lovecká trubka ve Hrensku, v breznu 1888 (Carl Beck a Siegfried Meurer se syny Conradem a Friedrichem). Tehdy se lezlo v okovaných horských botách a obcas si vysekat chyt ci stup se nepovažovalo za poklesek.

Mezníkem v dejinách pískovcového horolezectví se stal výstup, pri kterém lezci prokazatelne lezli jen vlastními silami a jedinou pomuckou jim bylo lano na zajištení: 1. cervence 1888 Herrmann Fischer, Hugo Kurze, Theodor Lierke a Adolf Matthäi z Dráždan vylezli na Nonne poblíž Rathenu starou cestou, dríve již lezenou s umelými pomuckami. V duchu lezení "vlastní silou" se rozvinula cinnost skupiny Oscara Schustera z Dráždan. Tento všestranný horolezec zavedl roku 1890 jako obuv pro lezení strevíce s konopnou podrážkou (lezecky), což umožnilo prekonávat i velmi hladké komíny a steny. První stenovou cestu ve velké expozici na pískovci otevrel Fritz Brosin s druhy roku 1899, když prelezli strmý hrebenový výšvih nynejší Brosinovy jehly (Brosinnadel). Prvovýstupem na Kreutzturm roku 1901 (Hermann Sattler s druhy) skoncila první etapa poznávání Labských pískovcu.

Po založení cetných horolezeckých spolku v blízkosti skalních oblastí se pískovcové horolezectví dostalo na kvalitativne vyšší úroven. Na radu prišly steny s oblými chyty, lezitelné jen na trení, a úzké spáry. V prvních letech našeho století byla zdolána nejen Barbarina a Schrammtorwächter, ale i Vojtech a Jeptiška v Labském údolí a Pravcické kužele ve Hrensku. Roku 1906 liberecký Nemec Rudolf Kauschka, který lezl prevážne na žule Jizerských hor, zdolal obtížnou spáru na Drací zub v Hruboskalsku a zahájil tak horolezeckou cinnost v Ceském ráji. Vyvrcholením této prukopnické etapy byl výstup na Teufelsturm u Schmilky, který se zdaril v pozdním odpoledni 9. zárí 1906 Oliveru Perry-Smithovi (americkému studentovi, který zajíždel do Dráždan k teticce) s Rudolfem Fehrmannem a Walterem Hünigem.

Roku 1907 založil student jicínské reálky J. Hendrych z Ohrazenic Lezecký kroužek Prachov. Jeho clenové uskutecnili radu prukopnických výstupu v Prachovských skalách (Krkavcí skály, Dráždanská vež) a v Hruboskalsku. Krome nich se lezení na ceských pískovcích venovali predevším decínští a liberectí Nemci. Když roku 1912 Eduard Weinert s Ottem Lugenheimem vylezli údolní stenu Vexierturmu v Už tehdy se zrejme na pískovcích dosahovalo mnohem vyšší úrovne volného lezení než v Alpách. Našli se ovšem i lezci, ulehcující si lezení sekáním stupu anebo tahem lana. Aby bylo možné porovnávat lezecké výkony (nebot mezi nepocetnou skupinou predních lezcu panovala silná konkurence) na stejné základne, formuloval Rudolf Fehrmann roku 1913 prvotní pravidla lezení, odsuzující jako unfair umelé pomucky a zmeny povrchu skal "sloužící k prekonání zemské pritažlivosti jinak než vlastní silou lezcovou". Tím bylo získáno jednotné merítko pro nové cesty, kterých pribývalo už geometrickou radou. Pro pískovcové lezení byl Fehrmann mimorádne významná osobnost, která mela pro vytvorení prvních pravidel pískovcového lezení dobré predpoklady a náležitou kvalifikaci - byl právníkem a jako prední lezec mel i odborné znalosti a autoritu. Základní Fehrmannovy zásady se dodržují na pískovcích dodnes. Za první svetové války bylo v Sasku lezení úredne zakázáno. Presto se našlo dost odvážlivcu, kterí podnikali odvážné a nárocné prvovýstupy, jež ješte po letech zarážejí smelostí a skoupými možnostmi jištení.

Zacátkem dvacátých let bylo poznávání Labských pískovcu v hrubých rysech ukonceno. Fehrmann vydal roku 1923 souhrnného pruvodce po jejich ceské i saské cásti. Nove byla formulována pravidla, stanovena klasifikacní stupnice a lezci objevili základy zajištování pomocí smycek. Do té doby se lezlo vlastne ve stylu RP (ackoliv jsme si to uvedomili teprve nedávno), protože neexistovaly ješte tenké smycky a nebyla rozvinuta technika jejich používání. K jištení sloužily velké skalní výcnelky, hodiny, stromy a samozrejme kruhy - mezi nimi se automaticky predpokládal nejištený postup a teprve místo k jištení mohlo být i místem odpocinku.

V Ceském ráji lezení zakotvilo úspešneji. Zacalo plánovité objevování Hruboskalska (1920 Kapelník, 1925 Taktovka a Drací vež, 1927 Podmokelská) a Príhraz (1928), neodolaly ani dominanty Prachovských skal Jehla a Capka (1929). Vedle ríšských a sudetských Nemcu se už zacínají v pískovcových stenách objevovat i Ceši. Postupne si osvojovali nárocnou techniku a zanedlouho zacali vytváret i prvovýstupy. První samostatný ceský prvovýstup, symbolicky nazvaný "Prukopnická cesta", se podaril roku 1932 Karlu Cabelkovi se spolulezci Baudysem a Soldátem na vež "Anebo" v Hruboskalsku. V Prachovských skalách pravidelne pusobili pražští alpisté v cele s Josefem Janebou a Janem Pilnáckem, avšak na pískovce hledeli jen jako na cvicný terén umožnující prípravu na akce ve velehorách. Proto lezli vetšinou s jištením shora, zatímco saská pravidla i praxe ostatních oblastí uznávaly pouze jištení zdola.

Pískovce neosirely ani za druhé svetové války. V dubnu 1944 se nezávisle na okolních vzorech zacalo lézt na Ostaši a pozdeji se v Polické pánvi zformovala první generace domácích lezcu (Miloslav Jirka, Vladimír Škaroupka a další).

V Hruboskalsku za války vrcholila cinnost legendárního Josky Smítky, jenž se ve skalách ukrýval pred totálním nasazením. Se spolulezci Ladislavem Vodhánelem a Vladimírem Procházkou posunuli ceské pískovcové horolezectví o znacný kus vpred a stali se vzorem pro poválecnou omladinu, ze které vyšli Vladimír Nemecek, Karel Cerman, Oldrich Kopal, Radovan Kuchar a další vynikající horolezci. Díky jim se Hruboskalsko na dlouhou dobu stalo centrem ceského pískovcového horolezectví. Budeme-li výstupy v Labských pískovcích hodnotit podle stupnice UIAA (což je s odstupem let možné), tak VI. stupne dosáhl již Oliver Perry-Smith s druhy roku 1906 na Teufelsturmu; úrovne VI+ bylo ve spárovém lezení dosaženo už roku 1910 (18. zárí Max Matthäus v jižní spáre na Kreuzturm a 2. ríjna Arthur Agsten v Emporweg na Jižní Osterturm); ve stenovém lezení jen o pár let pozdeji (napr.1916 Arno Sieber na SZ hrane Vorderer Torsteinu), VII- prekonával Emanuel Strubich na západní hrane Wilder Kopfu už roku 1918 a Otto Dietrich na Haptdrillingu roku 1920. I magický stupen VII padl na pískovci již roku 1922, ovšem s postranním jištením z vedle stojící veže (Hans Rost na východní hrane Hauptwiesensteinu) - s jištením zdola jej prekonal až Willy Häntzschel roku 1936 v severní stene Schrammtorwächteru, tedy porád ješte ctyricet let pred Alpami! Po druhé svetové válce již VII. stupen bežne ovládali vynikající lezci Karlheinz Gonda (Dolch na Rohnspitze 1947, Bergfinkenweg na Rokokoturm 1949), Herbert Wünsche (Eckweg na Goldstein 1949), Dietrich Hasse (JZ stena Blosstocku 1950, západní hreben Falkensteinu 1951) a nekterí další.

Nejvetší individualitou ze saských lezcu byl a dodnes je Bernd Arnold, tiskar z Hohnsteinu, patrne nejvýznamnejší pískar všech dob. Od roku 1963 produkoval každorocne desítky prvovýstupu, které casto znamenaly rozšírení saské stupnice obtížnosti. V nejmohutnejších stenách Labských pískovcu, v údolních stenách Höllenhundu, Blosstocku a Sommerwandu anebo v jižní stene Falkensteinu, kde predcházející generace vepsaly nanejvýš po jedné ceste, má Arnold nejméne dve, tri! A neodolaly mu ani ty cesty, které jeho predchudci považovali za neprelezitelné, jako napr. hladká údolní stena Grosser Wehlturmu v Rathen. Bernd Arnold tudy prošel v kvetnu 1977 cestou Superlative, první cestou v Sasku, klasifikovanou stupnem IXc saské pískovcové stupnice (asi VIII+ dle UIAA). Následujícího roku ji ješte naprímil a o ctyri roky pozdeji se dostal o další stupen dále - Schallmauer na Amselspitze se stala první saskou "desítkou" (IX- UIAA).

Pro nás je potešitelné, že první zopakování Superlativu, Schallmauer i dalších mnoha Arnoldových cest dosáhli mladí ceští lezci - Jan Doubal, Václav Vodicka, Jirí Slavík, Stanislav Šilhán, Jan Šimon, Ludek Šlechta, a nekterí další. Dokázali tím, že naše špicka rozptylovaná podávanými vynikajícími výkony ve velehorách, dokáže presto držet krok se specialisty pískari. Od zacátku osmdesátých let predstavoval naši absolutní jednicku Jindrich Hudecek z Jílového, pusobící nejvíce práve v Labských pískovcích. Nespokojoval se jen s opakováním nejtežších cest jiných lezcu (napr. Direkte Superlative ve stylu RP roku 1983 v lednu!), ale lezl i prvovýstupy, které v Sasku patrí k nejtežším a nebývají casto opakovány - cesta Forsáž na Jäckelfels u Pfaffensteinu odolala i Güllichovi, Rudolfovi, Schelzelovi a dalším "esum".

Poznámka: Tento text, vzniklý kompilací z nekolika ruzných pramenu, byl prevzat z http://physics.ujep.cz/~msvec/ho/pisek_historie_pravidla.doc


TJ Český ráj
427 historických fotek

Foto: Slanení z Mariáše, nahore Bohumil Svatoš, slanuje Jaroslav Kysela

Historie
Ostatní
Přihlášení administrátora:
 Jméno:
 Heslo:
Fulltext vyhledávání v článcích:
 
Redukovaná mobilní verze
hruboskalsko.cz, 2004-2017
kontakt: Zdeněk Strnad