Chovejme se tak, aby skály zůstaly v dobrém stavu i pro další generace!
Lezecké podmínky:
V zimním období
Hruboskalsko pro
lezení uzavřeno!

24. 11. 2017
Skály
Co je potřeba vědět a znát,
když jedu lézt na
Hruboskalsko?
Z historie oblasti
... zpět do přehledu článků
Vzpomínáme.... (Antonín Zima, po roce 1970)
Píše se rok 1970. Pred 50 ti lety byl prvne dostoupen Kapelník, tento samozvaný král Skaláku. Kurt Rau a Karl Nizman byli první, kterí na vrchol dostoupili. Pred tímto rokem žádných záznamu o výstupech na skalní veže Hruboskalska není. Také skalák nebyl znám, pouze skalní mesta a „Zkamenelá kapela“ a Certova ruka s Dracími skalami byla známa verejnosti. Tehdejší majitel panství baron Felix a pozdejší nástupce Jan Lexa z Aegrentálu nemeli zájem na neplodných skalách, sídlišti tisícu kavek, ale také nepráteli se nijak zasahovati do ríše ptactva tam ukrytého, i když delali veliké škody na polích.

Teprve v roce 1962 z podnetu turistických obcí rada Anger, reditel velkostatku Hrubá Skála pricinil se o zrízení stezky stredem skalních oblastí z Valdštýna do Sedmihorek. Tím byla otevrena brána ke všem krásám Ceského ráje a tabulku u Korenského pramene hlásající na rozcestí „Na konci sveta“ pozbyla významu. Cesta ke skalám uvnitr i na vyhlídky, cesta kolem „krokodýla“ je otevrena.

A i když návštevníkum je umožneno shlédnout zatajovaná místa není dostatek zájmu v širší verejnosti. Jsou to jen turnovští návštevníci Podháje a Sedmihorek, kterí chodívali pravidelne na kafícko a na místo cestou jak ríkali „podles“ aneb po lukách chodí také pres Valdštýn a Angrovu stezku. Je to namáhavejší, ale za to krásnejší.

Jinak skalní mesta navštevují Nemci, ale to jen obcas a zejména o svatodušních svátcích v cervnu, kdy dochází k vetším návštevám turistu a horolezcu z blízkého Jablonce nad Nisou a Liberce, ale i ze vzdálených míst (Dráždan). Privádejí i mládež a teší se z pohledu a výstupu na panenské štíty težších skal. V techto letech byla již dostoupena Taktovka, Drací skály a mnoho jiných, ale z Cechu velmi málo lezcu navštevuje Hruboskalsko. Nove založený Klub alpistu v Praze (v roce 1924) sdružuje cleny z majetnejších vrstev, kterí jezdí více do hor (Alpy) a mladší generace jezdí do Prachovských skal, kde turistický odbor provádí velmi úcinnou propagaci Prach. skal což má odezvu i v návštevnosti této oblasti. Je také vydán i první horolezecký pruvodce od Janeby po Prachovských skalách.

Z ceských lezcu v Turnove ješte nikde neorganizovaných je treba jmenovat Jarku Baudyse, Vaška Náhlovského, Ludvíka Soldáta, Frant. Porcla, Boumu, Jiránka a další, kterí jako mladí trempové pri svých toulkách zajímali se již o lezení a jako první z Cechu vystoupili na Kapelníka v r. 1928 a další skály. Pri prvním pokusu v r. 1926 Jarka Baudyse zvaný Pir sletel, ale pokus po 2 letech zdarile opakoval. Karel Cabelka tehdy student jako vysokoškolák seznámil se s cleny KAC v Praze a jezdil s nimi jak do Prachova tak i do Tater a pozdeji i na Hruboskalsko. O nejaké organizaci horolezcu nebylo ani potuchy a nabyl také zájem.

Moje vzpomínky na tehdejší dobu se vážou na kamarády z rad kluku v mém veku z Durychova. Jsou to zejména Jára Baudys, jeho radostí bylo také si zapytlacit jako jeho bratr Jirka a i otec a který nemá nic spolecného s Jarkem B., který byl nazýván Pirem, dále Toník Trmalu, Bohuš Monzejku, bratri Entlerové, a Alois Janecek a další, hoši ve smes v mém veku 14 let. Chodili jsme do lesu, hráli, lezli pro mladé kavky na dostupná místa a pri tom mnohdy pozorovali nemecké lezce. Tak jsme vystoupili s Jardem B. na První blatník, Maják, Kocicí hlavu a mnoho jiných menších skal, avšak bez sportovního zaujetí. Teprve pozdeji po skoncení školní docházky kdy rozešel jsem se práve pro pytláctví s kamarády a chodil jsem sám a pozoroval jsem lezce a pomalu vnikal do taju tohoto sportu. Tak jsem vylezl mnoho skal samojediný, odkud bylo možno sestoupit bez lana (Prední bašta, Maják, Mariáš, Podmokelská komínem a další). Mnoho skal jsem pojmenoval až v pozdejší dobe, ale na Maják moji oblíbenou skálu jsem lezl pravidelne každou nedeli a také jsem ji dal jméno „Maják 28. ríjna 1928“ pri 10 letém osvobození naší vlasti. V této dobe jsem žil více poustevnicky v lesích, cinilo mi velmi dobre, když jsem se mohl pohybovati z místa na místo, aniž by mne nekdo videl (ale já je ano) a pak prišla vojna a já byl na 18 mesícu odloucen od svého zamilovaného skaláku. V té dobe t.j. pred odchodem na pres.voj. službu jsem teoreticky znal cesty na vrcholky skal.

Psal se rok 1931. Vrátil jsem se z voj. pres. služby. Spolu se mnou se vrátil i Mojmír Stuchlík, kterému jsme ríkali Džony. Již pred vojnou byl jsem u skautu a v r. 1929 založen byl Old skauting. Vedoucím byl Václav Mazánek – Farmer. Chodili jsme na vycházky vždy v sobotu a v nedeli nepravidelne. Tak jsem poznal nové kamarády – Karla Sochoru – Štika, Jana Sochoru – Rolfa, Jindru Martince – Diega, Jirku Mnika a mnoho dalších. Z kanceláre jsem se blíže poznal s Ottem Grundem – Vegou. U tehdejší fy Meinl zamestnaný Jindra Zoubek – Uli rozmnožil naše rady. A s temito kamarády chodil jsem do skal a zasvecoval je do taju horolezeckého sportu. V roce 1932 prišla mezi nás i družina Roveru – Lad. Vodhánel – Fifan, Láda Procházka – Chroust, Vojta Nejedlu aj.. Spolecne s nimi na jedné dvoudenní vycházce do Prach. skal vystoupili jsme na Orla, Mnicha, Belavistu a Krkavcí skály – zvané od té doby Hrad Skaut. Vše se nám darilo. Všichni hoši mladí i starší byli pro tento mužný sport zapáleni. Lezli jsme bez plánu, jednou na Hruboskalsku, pak se strídalo bud do Príhraz, Drábských, ci do Klokocí a Prachova. Nakonec jsme objevili i skály nad Malou Skalou-Suché skály, Sokol, Chlévištata, Záborcí a mnoho dalších. V letech 1934 a pozdeji pricházejí k nám horolezci z Prahy z KCA, Otto Buše, Jedlicka-Bedlucha, Dagmar Jedlicková, Vlasta Štáflová, Dr. Otta Jelínek a další, kterí se presvedcují o lezecké schopnosti našich mladých adeptu, zejména Fifana a Chrousta, navazují s námi styky a presvedcují se i o tom našem nedostatecném horolezeckém vybavení. Nemáme lana, karabiny, smycky, neznáme mnoho vecí, vtloukají nám do hlavy, že toto lezení ve Skaláku je jen prípravou pro hory jako jsou Tatry, Alpy atd.. I když v mnohé s nimi nesouhlasíme, dáváme jim za pravdu, že je treba se organizovat a nekterí z nás vstupují do pobocky Klubu ceských alpistu se sídlem v Praze. Fifan a Chroust dostávají první lana horolezecká „lützeny“.

Ješte v roce 1935 stáváme se úspešnými. Fifan a Chroust poprvé vystoupili na Kapelníka a o dva mesíce pozdeji na Taktovku, Harry, Uli, Farmer a Krim –A. Vinš dostoupili taktéž vrcholu Kapelníka. Pak jako když se roztrhne pytel Prelézáme všechny cesty po Nemcích, mladší hoši se pouštejí do težkých vecí, slézám se svými partnery z rad Oldskautu skály, na které stacíme. Objevujeme údolícka, nové skály, ješte dosud nelezené, ale to již prichází do skal Pepík Smitko, který se postaral se svými partnery o prelezení všech tech menších skal, které nám Nemci zanechali. Fifan a Chroust odchází na pres. voj. službu – a s nimi ješte další. Skalák však neosirel. Je tu Pepík Smitko a sním jeho nejmladší generace. Je tu kamarád Pepíka Sláva Rebík z Moravy, s kterým prelézá mnoho nových vecí. A ceká na parda Fifana, aby vyzkoušel s ním své cíle na nejtežší a nejvyšší skále v Príhrazích na Kobylí hlavu.

Psal se rok 1937. Hajný Vrabec z Príhraz vyprável o Kobyle neuveritelné zkazky z prvního lezení prelezené Nemci (A. Kauška – Rösler) a jeho parta, ale to nijak neodradilo naše hochy od pokusu o zlezení. Jest to vysoká skála as 50 m vesmes previslá s velmi težkým traversem, který po nekolika pokusech zdolal Joska. Pak vedl Fifan a konec vylezl Chroust. Skála byla slezena ve dvou dnech. Na tehdejší dobu byla to senzace o které se psalo v novinách a casopisech. Tímto výstupem Turnováci zapsali se do dejin horolezectví na Turnovsku. Od vylezení tohoto giganta mezi skalami následovalo mnoho dalších výstupu jak u nás na Hruboskalsku, tak v Prachove, v Klokocí a jinde. Byla dostoupena mnohá cesta na vrcholy skal, provedeno více zdarilých prvovýstupu a došlo i na Drací stenu – Heinecke, která byla známá mezi nemci jako klasická stena, pred kterou klobouk dolu. Pokusil se o ní Vojta Nejedlu, ale pri Prvním pokusu ztroskotal. Druhý pokus opakoval však Fifan, Krim i Harry se zdárným výsledkem. Tento výstup zustal pro mne dlouho v živé pameti, když pri prelézání stenky mezi kruhy jsem sletel a prožil nekonecné minuty strachu, než jsem se dostal ke kruhu. Po rádném odpocinku stena byla slezena a výstup štastne dokoncen.

Když se díváme zpátky tech 30 let na problémy tehdejší a na techniku lezení dnes, nechceme všeumu ani verit. To co se nám zdálo vrcholným výkonem dnes je pro mladé lezce stredne težkým, ale stena Heincke - Drácky zustává pro mnohé stále tvrdým oríškem.

A tak se žilo družne kamarádsky v našem Skalácku spokojene a radostne, rešili se plány do budoucí nedele, pripravovali se zájezdy a tešili se každý v tom svém povolání na sobotu a nedeli, kdy se sejdeme tam pod Kapelníkem. Nezapomenutelné jsou chvilky ztrávené u táborácku pod Galeonem, ci v Kolonáde u Certovy ruky. Bezstarostné mládí i když nekterí z nás byli již na ženení, meli vážné známosti. Ale co to vše bylo proti pohovoru pod Káplem vystoupení a zapálení „cíga“ Fifanem na vrcholu a kamarádským srdecným vtipum na úcet jednotlivcu.

Nic však netrvá vecne a po všech našich bezstarostných dnech a mohu ríci štastných dnech prichází rok 1938, kdy rozpínavá ruka fašismu predstaveného Hitlerem požaduje vetšího prostoru a dožaduje se celého pohranicí, obývaného dle nich Nemci. Jsme okupováni, stáváme se „Protektorátem“ a naše zemicka se zmenšuje. Zustává nám jen ten náš Skalák a blízké okolí – Príhrazy – Klokocí – Prachov. Ty tam jsou sny o Tatrách. Já sám mel to štestí, že jsem se v tomto roce ženil a odjel se svoji manželkou – taktéž nadšenou horolezkyní do Tater a to ješte zavcas v srpnu 1938. Za svého pobytu v horách sice jsem nevykonal zvláštní výstupy (Velká Vysoká), ale bylo mi to dobré, že jsem se seznámil s horským terénem.

Léta 1939 až 1945 prožívali jsme u nás ve Skaláku a v blízkém okolí. Seznámili jsme se blíže s cleny bývalého Klubu alpistu Praha (Dr. Mézl, Dr. Meluzín, Dr. Jelínek, mjr. Aichler, Otto Bauše, Jedlicka-Bedlucha s manželkou Dagmar, Vlasta Štáflová a další, mnohdy i lezli spolecne a rešili se problémy, které se za daného válecného stavu skutecne dali provést. Napríklad taková diskuse, zda je Skalák cvicištem ci není nebyla k zahození. Pražáci nás presvedcovali, že lezení u nás ve skalách je jen prípravou pro velehory. Tam je to pravé horolezecké vypetí, kde horolezec musí dát ze sebe vše, kde musí znát jak se zachází s mapou, jak s busolou, s pomuckami horolezeckými, znát meteorologii a být zdráv a neco vedet i o první lék. pomoci. Poslouchali jsme, ale presvedcení jsme nebyli a dokazovali jsme prakticky, že v Klubu alpistu bylo mnoho clenu aktivních, kterí lezli po horách, byli i v Alpách, ale nedokázali by samostatne vystoupiti u nás treba na Maják. Ukázky toho jsme videli v Prachove, kdy mnoho pražských alpistu „shorelo“ na lehcí skále sv. Belavista. Otta Baušu však mel s námi trpelivost a vdechoval do nás ten pravý smer a smysl horolezectví a když po válce jsme prvne šli do horolezeckých kursu v Tatrách, tak jsme pochopili plne a dali za pravdu Ottovi B.

Behem okupace prišlo k nám mnoho mladších horolezeckému sportu oddaných lidí. Zakládány jsou nové oddíly Mnich, Hradište, Žel. Brod, Malá Skála. V prvé rade je nutno jmenovat Karla Cermana z Lomnice a Jirí Mašek ze Svijan. Oba pozdeji byli jmenováni „Mistry sportu“.

Do období o kterém jsem se zminoval je také treba poznamenati, že zacátkem roku 1941 pokusili jsme se o založení pobocky Klubu alpistu ceskoslovenských se sídlem v Turnove, ale nabyla nám povolena, vzhledem k tomu, že veškerá (cástecne ovšem) cinnost horolezecká byla nám zastavena. Neexistoval Junák, Sokol a j. telovýchovné instituce. Oddíl jsme však stejne založili, ale jen jako zvláštní oddíl Odboru turistiky, kde nám velmi prátelsky vycházeli vstríc. Tak je treba již do prvních let protektorátu pocítati, že horolezecký oddíl byl založen v r. 1941. Vedoucím oddílu byl jsem navržen já a ostatní kamarádi se podíleli více méne strídave na funkcích. Tak napr. – Fifan byl pokladníkem, Diego – Martinec – správcem inventáre (i když jsme zatím niceho nemeli), Mirek Škaloudu zapisovatelem, Jirka Mašek, Karel Cerman, Chroust, Slávek Vorlu, Franta Porcal cvicitelé. Príspevky jsme stanovili jednak jako clenové turistiky Kcs 2,- mesícne a jednak pro náš oddíl. Cinnost jako taková, vzhledem k tomu, že náš celý horolezecký svet byl velmi omezen (Hruboskalsko, Prachov, Klokocí, Príhrazy), ale v této dobe již jsme zaznamenávali každý ve svém zápisníku, kdo co vylezl, s kým lezl a pod. A vezmeme-li si, že každou nedeli se lezlo byla to sportovní cinnost znacná. Také se nezapomínalo na všechna ta údolícka (Deštivé, Ztracené, skály na Chlumu, Na Rotštýne, Záborcí, Drábské a mnoho dalších). O to má hlavne zásluhu Pepík Smitko, který již v té dobe pripravoval rozsáhlou publikaci o skalách.

A vzpomínáme-li s odstupem casu na dobu protektorátu „Böhmen und Möhren“ mužeme ríci, že v této dobe bylo uzavreno mnoho kamarádských dvojic, mnoho legrace se zažilo, nebyla žádná revnivost, závist, neznali jsme, co je to strach i když mnohdy situace pro nekteré kamarády nebyla ružová, provádeli sabotáž (bratri Chlumové, Josef Smitko a jiní), nikam se nejezdilo a cesty do Príhraz, Klokocí, Prachova se vykonávali pešky aneb na kole a jídlo sebou. Kdyby tak ty tiché skály mohly vyprávet, co se vše prodiskutovalo, veselého i smutného, co plánu se nadelalo až to všechno skoncí, kam se pojede a pod.

Dockali jsme se, ale bylo to smutné. Koncem roku 1944 byli zatceni Pepík Smitko, Václav a Karel Chlumové a Láda Procházku. Chroust – Praocházka se vrátil, ale ostatní tam zustali a v breznu 1945 byli popraveni.

Cas ale letí dál, nezastavuje se a pro ty, které stávají, vyvstávají nové úkoly. Dáváme v oddíle registraci nových i starých clenu, staráme se o znovu založení pobocky Alpistu CSR Praha, navazujeme nové známosti s horolezci, ale celá naše telovýchova se pretvoruje a stáváme se horolezeckým oddílem Jiskry pozdeji Slavoje v Turnove. Náš oddíl má již na 50 clenu registrovaných a stáváme se velkým oddílem. Nemužeme ríci, že všichni jsou cinnými lezci, ale mají o to velký zájem a sdružujeme lezce i z venkovských oddílu, kde samostatný oddíl není. Základ horolezectví se utvoril hlavne z clenu Junák – Oldskautu a Roveru a z techto nám vyšlo nejvíce horolezcu representantu. Škoda jen, že znacná cást mladších lezcu prešla z Turnova do Jablonce nad Nisou a do Liberce, kde založili hor. oddíl.

Praha nelení – otevírá se pro nás velká možnost dostati do Vys. Tater do nove zavedených horolezeckých kursu na Popradské Pleso. Za náš oddíl jede Vašek Náhlovský, Franta Porcal, Jirí Mašek, Olda Nudský z Ž. Brodu, Ladislav Vodhánel, Vladimír Procházka. Dává se dohromady vybavení, jelikož každý musí míti vlastní smycky a lano, karabiny, kladivo, skoby atd. Je to fuška, jelikož v horách nikdo z nás dosud nebyl, je shánka po skobách, karabinách, smyckách. Nakonec vše dobre dopadne – hoši jedou. Príští rok jedou další a z tech, kterí v roce 1945 byli frekventanty – stávají se o rok pozdeji již instruktory. A to jde dál. Jsou to krásné dny prožité v Tatrách ve spolecnosti nových tvárí – horolezcu z Cech, Moravy a Slezska. Navazujeme nové známosti. Jako u nás, tak i jinde rostou nové zájmové kroužky horolezecké, zejména v oblastech, kde jsou príhodné k tomu terény. V krátkém case se rozrustá velká obec horolezecká, at roste v Klubu ceských alpistu, ci v turistických odborech. V roce 1948 byla sjednocena telovýchova a horolezci byli pricleneni k sport. tel. jednotám, u nás v Turnove k Jednote Slavoj.

Vzhledem k tomu, že máme v Praze své ústredí, dostávají se nám i možnosti, aby nekterí naši nejlepší horolezci a mladí lidé dostali se i do ciziny – do Alp. Tak napr. Jirka Mašek, jede do Zakopaného do Polských Tater, zimní hor. kurs, Vlad. Procházka – Chroust ješte s Antkem Veverkovým do Alp na Mont Blanc v r. 1949 jede ješte Chroust na pozvání do horolezeckého strediska do Bulharska, kde dostal obraz Pohorí z Bulharska (v klubovne). A tak to jde dále. Naši horolezci pískari, clenové našeho oddílu se dostávají svými výkony na skalách do popredí. Po obeznámení s Vys. Tratrami a výstupy tam provedenými (Karel Cerman, Podhánel, Chroust, Mašek a jiní) upozornili na sebe a do stávající se do representacního družstva CSR. Tomu – to však ješte predcházelo mnoho událostí.

V roce 1947 se náš oddíl rozrustal. Od roku 1945 meli jsme v užívání bývalou konírnu a noclehárnu v Sedmihorkách, která zde zustala po Nemcích. Bylo to pekné, velká místnost, která sloužila jako noclehárna, všude lužka a slamníky, deky a nekolik menších pokojícku. Bohužel užívali jsme to jen jednou pres letní sezónu, propujcovali i jiným turistickým institucím a nakonec jsme o to prišli, jelikož nove otevrená posádka vojenská vyšetrila, že to je jejich majetek a div nás u toho nezavreli. Ani deky jsme nezachránili, ac to byl náš majetek.

Po této budove, která nám sloužila jako klubovna oddílu zatoužili jsme po vlastní místnosti. Meli jsme zájem i o místnost v Turnove, která by nám sloužila ke schuzkám (v hospode to bylo drahé a na Sokolovnu jsme si ješte nemohli privyknout. Za pomoci Slávka Vorla naskytla se nám koupe baráku, který kdysi sloužil jako voj. ubikace v Tanvalde. Byl t.c. v majetku akad. malíre, který ho chtel prodat za Kcs 15.000,-. Byla schánka po penezích. Po výmene v r. 1945 nebylo mezi námi mnoho penez a díky továrníku Ouhrabkovi, který nechtel v daních odevzdati horentní cástky státu nove zrízenému, rozdával všem korporacím vetší cástky a tak nám se dostalo díky uciteli Ottu Fialovi cástky Kcs 20.000,-,z cehož jsme darovali na nove budované turnovské divadlo cástku Kcs 5000,-. Mimo to tento dar upisovali jsme pujcky od našich clenu, tak že v krátké dobe jeli jsme pro barák do Tanvaldu. A bylo to radosti na ceste tam i zpet – rozbouraní, naložení a dovezení provedeno za 1 den ze soboty na nedeli a ješte jsme byli na maškarní merende, kde se hoši „vyrádili“.

Chata byla postavena u Podháje na míste, které nám bylo povoleno MNV v Mašove a odpracovalo se mnoho brigádnických hodin (nejvíce Vorel, Vodháne, Chroust, Zima, Cerman, Kujan a mnoho dalších) za stavebního dozoru J. Königa. O poctu odpracovaných hodin byl veden záznam. Chata mela hlavní místnost – klubovnu, noclehárnu pro 12 osob a kuchynku.

Tato chata slouží ješte dnes svému úcelu, ale bohužel bylo by treba vetší údržby. Bylo treba velkého úsilí dostati od Jednoty Slavoj vetšího príspevku a mám za to, že ani dnes to není lepší. Co si neudelá pár jedincu horolezcu, kterí mají trochu zájem na chate tak není. Chata sloužila vždy všem horolezcum, ale svého casu to nijak neprispívalo vzhledu chaty uvnitr ani zvencí. Proto byla uzavrena pro cizí príslušníky. Dnes však mám za to, že mladí horolezci chatu nestaveli a proto si neuvedomují co penez, práce a námahy to tehdá vyžadovalo. A starí odcházejí a je treba jen litovat, že chata stojící v krásném prostredí lesu, v blízkosti skal, s vodou a koupáním, s možností prespání je tak zanedbávána.

Svého casu porádali se tam schuzky ve vetším rozsahu, kursy, oslavovalo se otevrení chaty, 10 leté trvání, Sort. horolezecká škola se tam odbývala, srazy libereckého kraje, Celostátní sraz horolezcu a další. Krome toho navštívilo chatu nekolik významných institucí a horolezcu ze zahranicí, dále Krajská horolezecká sekce porádala tam své schuzky a i její komise, a taktéž Praha se u nás na chate scházela.

Pri otevrení chaty bylo zastoupeno na 20 oddílu se 130 horolezci. O tom je zachována ješte památní listina všech prítomných. Klubovna byla otevrena dne 14. a 15. kvetna 1949 a krátkým proslovem jsem nastínil, proc jsme chatu postavili, k jakému úcelu, co vyžadujeme a kdo mel zásluhy na výstavbe. V této dobe t.j. 4 roky po válce se splnil náš sen a meli jsme vlastní oddíl, vlastní strechu nad hlavou a mnoho dobrých mladých horolezcu z kterých vyrostli pozdeji csl. reprezentanti, kterí nás proslavili i v zahranicí (Kuchar, Kopal, Mašek a další). Toto je treba si uvedomiti, že Turnov byl odchovancem nejlepších horolezcu a že náš SKALÁK byl nejlepší školou, která dala základ pro špickové lezce.

A chceme-li pokracovati dále je nutno zaznamenati, že léta 1950 –1960 byla nejbohatší na cinnost našeho oddílu. Z turn. oddílu odešlo více mladých lidí horolezcu do Liberce a Jablonce nad Nisou. Byli to Jirka Plátek, Kuchar Radan, Jarda a Olda Kopalové, Procházka Vlad. – Chroust a jiní, kterí ve spojení s horol. oddílem v Liberci utvorili krajskou sekci, která se pak starala ve vzájemném stálém styku s našimi horolezci o všechny akce a podniky celého libereckého kraje. Tak jsme porádali celokrajský sraz pod Anebem na krásném míste ve Skaláku. Bohužel pršelo a byli jsme nuceni se odstehovat do kolonády, kde nás bavili herci libereckého divadla. Nálada byla výborná, úcast velmi pekná i prez to pocasí. Stalo se tak v r. 1944. O dva roky pozdeji po príkladu našeho kraje porádal se na Sahare pod Skautem, taktéž ve Skaláku celostátní sraz horolezcu, kterého se úcastnilo víc jak 250 horolezcu z republiky. Pocasí skvelé a bylo postaveno na 130 stanu. Celkem se sraz vydaril. Byla družnost, kamarádství, horolezci ze Slovenska ci z Cech – Moravy byla jedna rodina. Turnovští a liberectí horolezci vykonávali službu pruvodcu jak po stránce horolezecké tak turistické. Všem se to líbilo. Za celé tri dny nedošlo k úrazu.

Takovéto srazy, treba jen krajové byly konány každorocne na Pálave vždy v dobe vinobraní (kraj, kde se pestuje víno – Vestonice – Mikulov), dále v Maninské úžine, na Sulovských skalách, v Tatrách a pod. Na tyto srazy jsme dostávali pozvánky (delali se zájezdy na Pálavu).

Náš oddíl mel ovšem dostatek príležitostí lezeckých na skalách blízkého okolí, ale pro poznání kraje, navázání kamarádských vztahu a ruznost lezeckého terénu jsme rádi vyhledávali možnost uplatnení našich technických vymožeností ze skal a casto naši lezci prekonali i domorodce (na Pálave, v Tatrách a j.). V této dobe byl také podniknut motoristický zájezd do Adrspachu a Teplických skal, kde naši lezci vylezli nejtežší partie (Starosta – Starostová – Blíženci a j. ). Obdobný zájezd se konal do Tiských sten, Rájce, Dol. a Hor. Grund a zapsali se do vrcholových knížek velmi pekných a težkých skal (zejména Kuchar a spol.).

V této dobe clenové našeho oddílu byli již pozváni do Polska (Jirka Mašek), dále do Bulharska (Chroust), do Alp (Mašek, Procházka). Pozdeji když cinnost byla zamerena na získávání výkonnostních tríd a titulu „mistra sport“ a pomalu když každý clen mel již za sebou letní i zimní kurs byla snaha dostati se každý rok do hor nám nejbližších – Tater. A je treba ríci, že nebylo v Tatrách kursu, aby tam nebyl delegován horolezec z našeho kraje bud jako instruktor ci vedoucí (Chroust, Vorel, Mašek, Cerman, Vodhánel, Zima, a další). Dále byli to clenové našeho oddílu a oddílu z Liberce, kterí jako první a úspešne provedli letní i zimní prechod hrebenu Tater. Byla to jakási zkouška na pozdejší expedice do Hindukaše a Himaláji, které byly podniknuty za podpory vlivných osob (vedení závodu a státu).

V roce 1953 tehdá podle vzoru sportovních institucí v SSSR byla v Turnove založena první sportovní škola horolezeckého dorostu. Vybrán byl vedoucí školy – mel to být dobrý pedagog, všestranný sportovec. Po delších debatách byl navržen ucitel telocviku Míla Kopal, který tuto funkci prijal a na základe tohoto musel absolvovati horolezecký kurs v Tatrách, kterého se velmi dobre zhostil. Instruktori byli Vodhánel, Mašek, Janku, Haleš. Byla provádena všestranná sport. výchova vždy v sobotu a v nedeli (atletika, koupání, lezení, lyžování a pod.). Lezlo se dle smernic jen do III. stupne težkosti, ale behem casu a výkonnosti se to i u nekterých skupin prekracovalo. Celkem bylo prihlášeno 28 hochu a dívek ve veku 14,5 až 16 let. Vyvrcholením byl zájezd 14 denní v cervenci 1954 do Vys. Tater, kam odjelo 24 frekventantu a 6 instruktoru vcetne vedoucího Kopala. Lékare jsme sebou nemeli a taktéž vybavení mládeže nebylo nejlepší, i když jim náš oddíl zapujcil lana a smycky. Horší již to bylo s osobním majetkem (boty, lezecké šaty, plášte a ost.). Navíc každý z úcastníku kursu chtel jet a treba nemel k tomu predpoklady (fysická námaha v horách, strední pocasí, duševní pripravenost, charakterové vlastnosti a pod.) a druhá velicina, která hrála velikou roli bylo, že instruktori, kterí se s nimi stýkali celý rok nejeli (Mašek, Podhánel), jelikož nemohli býti závodem uvolneni. V Tatrách se lezlo taktéž jen do stupne težkosti III. Ubytovaní jsme byli na Kežmarské chate velmi pekne, stravování bylo dobré, jen pocasí nám neprálo, což melo za následek mnohdy i špatnou náladu frekventantu (revnivost, neposlušnost a vzájemné ústrky mezi sebou). Každý instruktor mel na starost 4 frekventanty a po dvouch dnech se strídal. Každý den vecer byl program – teoretické ucení o tom, co má každý horolezec znát. Zpestreno bylo i prednáškou chatara známého horolezce Arné Puškáce. Jeden den byl venován filmování sport. školy, kde taktéž pusobí Arno P. Ke konci školy byl naplánován delší výlet po horách za úcelem seznámení se s Tatrami. Ješte pred tímto výletem byl poslední a to krásný den slunecný, kdy došlo k tragedii, první v našem oddíle. Bylo to 14. 7. 54 kdy na severní stene Jahnacího došlo k pádu M. Slunécka, kterého jistil M. Mazánek. Neudržel a strhnul ho pádem sebou. Oba pak vzali sebou cekající Mir. Kotátku a J. Šírka, takže leteli ctyri. Dole ješte inst. Ginzel G. s P. Pavlem a nahore jako vedoucí instr. H. Mareš s M. Mazánkovou. Pádem se zabili Slunécko a Kotátko. Šírek težkou zlomeninu ruky a Mazánek tržnou ránu na Hlave. Ten také bežel pro záchranku. Tak dopadla škola v Tatrách.

Jak jsem již poznamenal, boty hoši nemeli v porádku a M. Slunécko práve byl jeden z nich. Toho dne pocasí se behem jedné hodiny, jak se v Tatrách stává zmenilo a ochladilo. Zacalo mrholit a presto, že dle Puškáce (on tu cestu delal a doporucil) to je trojka a nemá to být težké, sklouzl a zrítil se. Na travnaté rímse další dva cekající vzal sebou.

Cesta domu nebyla nijak závideníhodná, obzvlášte když Kopal zustal ješte v Tatrách za úcelem odeslání kanoí zpet. Nekterí po Tatrách meli jíti ješte na vodu na Váh z cehož sešlo. Bylo šetrení, ale nebylo možno z prítomných instruktoru ani vedoucího vinit z toho, že by neceho opomenuli. Dle mého názoru sport. škola horolezcu byla první toho druhu a pri tomto sportu nelze predpokládat, že i pri všech opatreních, plného poctu instruktoru, dobrém pocasí a kvalitním materiálu by nedošlo k úrazu.

Na tomto neštestí nebylo dosti. Za rok jeden z úcastníku krusu B. Hanic zahynul u nás ve Skaláku na Kapelníku. A od této doby mužeme ríci, že není období, aby nedošlo k úrazum ve skalách ci v horách, byt se nejedná vždy o clena turnovského horol. oddílu.

Je zajímvé, že pri velkých expedicích na Hindukuš, Karakoru, Himalaj, aneb i do Alp a na Kavkaz nedošlo k vážnejším nehodám, až na expedici do Peru, kde došlo k tragedii nejvetší, ale to nelze svalovati na samotnou expedici ci úcastníky. To je již však kapitola jiná a o této výprave, jakož i o tech, které podnikal náš CSTV bude pojednáno jinde.

Antonín 'Harry' Zima, kronika HO Turnov (po roce 1970)
pozn.: doslovný prepis textu z Kroniky HO Turnov bez jazykových úprav !


TJ Český ráj
427 historických fotek

Foto: Maják-Jeschkeho spára R.Kuchar,Kobera 8.5.1955

Historie
Ostatní
Přihlášení administrátora:
 Jméno:
 Heslo:
Fulltext vyhledávání v článcích:
 
Redukovaná mobilní verze
hruboskalsko.cz, 2004-2017
kontakt: Zdeněk Strnad