Chovejme se tak, aby skály zůstaly v dobrém stavu i pro další generace!
Lezecké podmínky:
V zimním období
Hruboskalsko pro
lezení uzavřeno!

24. 11. 2017
Skály
Co je potřeba vědět a znát,
když jedu lézt na
Hruboskalsko?
Z historie oblasti
... zpět do přehledu článků
HUBTE CHROUSTY ! aneb jak jsem prišel k prezdívce a co jsem s ní zažil.
Ve vrcholových knížkách byla zapsána jména Nemcu s klubovou príslušností a také sentence, z nichž by mel radost pan Nietsche, jako napríklad: "Lépe deset mrtvých na skalních stenách, než sto zahynulých u pivního stolu."

A pak už tam psal Fifan: "Za skauti - roveri vylezli Chroust a Fifan". Marne jsem ho presvedcoval, že ceština má sedm pádu a že ten ctvrtý zní "Za skauty - rovery". "No jó, náš študentík! Za koho jsme se vždycky prali? Za skauti! A ty proti nám za sokoli, za hasici a naposled i za rezníci, pamatuješ? Jinak se v Turnove nemluví, tak si nech svý moudrosti." - ríkal Fifan. Já mel prezdívku Chroust a vubec se mi nelíbila. A co teprve, když mi Vlasta Štáflová zacala ríkat Chroustíku, což u ní mohl být projev náklonnosti, ale po ní se zacaly opicit všechny dámy z pražského Klubu alpistu. Nebyl jsem žádné chroustí mláde - bylo mi pres dvacet a meril jsem metr osmdesát.

A ted vám tedy reknu, jak jsem se k tomu jménu dostal. Bylo to na mém prvním skautském tábore, byl jsem nejmenší škvrne. Mel jsem cistou radost z táborení, her, miloval jsem zpívání u krásných vecerních ohnu. Ale staly se dve veci, které radost prehlušily. Zprotivil jsem si staršího skauta, když zrovna plnil podmínky ke zkoušce Trí orlích per. Nemel jíst, nemel mluvit. Ale on vlezl do stanu mého kamaráda, zavrel celtu, aby ho nikdo nevidel a neslyšel a pravil: "Na tyci ti visí kus salámu. Dej mi kousek, já mám hrozný hlad!" Zrovna jsem prišel, škvírou slyšel jeho šepot a videl, jak snedl porádný kus salámu. Kamarád mlcel. A já cekal, jestli se Káj - tak se ten skaut jmenoval - vecer u táboráku zrekne svého nároku na odznak. Neudelal to. Skaut je pravdomluvný - zní první zákon - mám žalovat? To je ošklivé. Ale jak ošklivé bylo, když jsem Káje videl vykracovat hrde s odznakem Trí orlích per, prišitým na rukávu zelené košile!

Co cert nechtel, tenhle Káj mne jednou honil po louce, aby mne "zmasil". A pri tom jsem ztratil petikorunu, kterou mi na tábor dala teta. Ach ta teta! Pocítala každý halír a mne dala tak ohromný peníz. Bylo za nej dvacet zmrzlin! A tak jsem chtel být u ní, pryc od Káje, pryc z tábora. Jenže to nešlo. Zacal jsem proto samotarit - nejradeji v korunách stromu, kde se mnou pohupoval vítr a já jsem mohl na Káje zapomenout. Bylo mi tam dobre - nekdy jsem si na strom vytáhl na provázku i ešus s jídlem.

Ale zacal jsem chybet do poctu a byl jsem hledán. "Támhle sedí za vetví - jako chroust!" (Zrovna byl rok bohatý na chrousty). A tak mi zacali místo prcku ríkat Chroust a na plátenou stenu mého stanu vyvedl Míta krásného chrousta v barvách. Na to on byl machr. Jméno se mi nelíbilo. Ostatní kluci se honosili jmény z Kiplingovy Knihy džunglí, byl tam Mauglí, Baghíra, Akéla a další. A já byl Chroust. V príštím roce jsem se snažil zmenit to skautské jméno podle letce, o nemž jsem cetl v nejaké dobrodružné povídce, na "Pedro". Dockal jsem se však jen posmechu: "Bratre Pedro, je ti vedro?" smáli se kamarádi. Všichni si zvykli na Chrousta. A tak, když pozdeji horolezec písknul pred barákem, ptal se tety: "Paní Chroustová, je Chroust doma?"

Taky jsem závodil na lyžích, obcas v tríclenné hlídce. Pri tom jsem jednou u startu predkládal legitimaci se správným jménem. Druhý clen hlídky, který to videl, se ptal tretího: "Za koho ten blbec jede?" Nevedel, že mohu mít ješte jiné jméno, než Chroust. V petactyricátem roce, hned po válce, jsme opet sdružili skautíky a já vedl jeden oddíl. Ješte v léte jsem vzal cást z nich na Suché skály a vylezli jsme na Hlavní vež. Nahoru to šlo dobre. Horší to bylo pri slanování. S hruzou jsem pozoroval hodinky. Za krátký cas jede vlak z Malé Skály a já rodicum neprivezu vcas jejich kluky domu. A tak jsem je po nabalení do slanovacího lana zacal skopávat pres hranu vrcholu, protože prechod do steny prvním trem trval nekonecne dlouho. Báli se. Ale pak byl ješte kus po stezkách, než se všichni mohli dostat na úpatí skal. Sotva bych je tudy vcas prevedl, nebýt skvelého kamaráda Bundala, který se pod slanením jako zázrakem objevil a tu mou drubež bezpecne svádel až na zem.

Byl první den školy a já jsem nastoupil na chlapecké, tehdy "meštanské" škole jako ucitel. Hrome, pred osmou ráno mne tam stihnul na chodbe zrovna houf mých skautíku. "Nazdar Chrouste! Co tady deláš?" "Hoši, ve škole žádný Chroust, ale pan ucitel Procházka!" Vzali to na vedomí, ale brzicko zase vedela celá škola, že jsem Chroust. Nevadilo mi to - i tak jsem mel u kluku autoritu. V cervnu jsem jednou za horka vyvedl trídu k Jizere a po deseti žácích - abych je uhlídal - se plavalo po proudu od jednoho máchadla k druhému. S nekterou skupinou jsem si skocil do vody i já. Jednou jsme vylezli z vody a kluk s ocima ješte zalepenýma vlasy se ptal: "Kluci, kde je Chroust?" Stál jsem vedle nej a rekl jsem: "Tady!" "Jé, prominte, pane uciteli!" "To nic", povídám. Autorita neutrpela.

Príští rok byl chroustí. More brouku napadalo stromy a ožíralo listí. A tak po všech trídách chodil jeden žák s obežníkem (tenkrát nebyl ješte školní rozhlas), který mel vyucující precíst. Když šel kluk k mému stupínku, culil se od ucha k uchu a kýval se v bocích jako tanecnice. Pochopil jsem to hned, jak jsem se podíval na nadpis obežníku. "Hubte chrousty!" - stálo tam. Tak tohle nemohu císt, rekl jsem si. Kluk se bránil, že má obejít všechny trídy, ale já na to, že už si to zarídím. Ve sborovne: "Tohle já, jak víte, císt nemohu, vezmete to do deváté trídy nekdo jiný!" Všichni se chápave usmívali.

Ale pak jsem v té devítce, kde jsem znovu ucil, zažil tvrdou chvíli. Byla to velká trída se ctyriceti žáky. Jen jsem vstoupil do dverí, ctu na vzdálené tabuli: "Hubte chrousty!" Podtrženo a vykricník. V živote ti lumpové nic tak krasopisne nenapsali. Co ted? Blesklo mi hned hlavou, jakou legraci bude mít trída z vyšetrování, kdo to napsal. A tak jsem si vzpomnel na jednu moudrost lidového filosofa Si Silvana ze Setonovy knihy Rolf zálesák: "Nevíš-li, ceho ciniti, necin niceho!" To už jsem došel na své místo, ale byl to nervák. Nápis zustal na tabuli celou hodinu. Když jsem ze trídy odcházel, jeden mladík to už nevydržel: "Pane uciteli! - to na tabuli!" Já na to: "Co má být, hubte chrousty, ale jen ty, co mužete!" A tak to šlo dál. Chroustem jsem už zustal celý život, prezdívku zdedili moji synové, Chrousti jsou i moji vnuci. Ti at si k tomu reknou svoje.

Vladimír "Chroust" Procházka st. (psáno v roce 1992)


TJ Český ráj
427 historických fotek

Foto: Daliborka-Kourová c.-B.Svatoš,B.Nejedlo 1949-foto J.Jelen

Historie
Ostatní
Přihlášení administrátora:
 Jméno:
 Heslo:
Fulltext vyhledávání v článcích:
 
Redukovaná mobilní verze
hruboskalsko.cz, 2004-2017
kontakt: Zdeněk Strnad