Chovejme se tak, aby skály zůstaly v dobrém stavu i pro další generace!
Lezecké podmínky:
V zimním období
Hruboskalsko pro
lezení uzavřeno!

24. 11. 2017
Skály
Co je potřeba vědět a znát,
když jedu lézt na
Hruboskalsko?
Z historie oblasti
... zpět do přehledu článků
Libor Cech: Vánoce 1971

Když  jsem pred pár dny skenoval staré cernobílé fotky, urcené pro zpestrení promítání na výrocní schuzi naší Jiskry, narazil jsem na vybledlý, nekvalitní a ohmataný obrázek. Byl porízen buhvíkým dne 24.12.1971 na vrcholu Majáku, kde se konalo poslední tradicní lezecké setkání skaláckých lezcu, kterí se s práve skoncenou sezonou loucili predevším sklenkou neceho dobrého na zahrátí a hlavne tradicním zpevem slavného chorálu „Chumelí se, chumelí,“ který dirigoval ješte slavnejší Olda Kopal. Ten obrázek me prímo fascinoval. Rozeznal jsem na nem tehdejší liberecké kolegy Smetáka, Zdenka Suchardu a Karla Charlieho Maudera a pak ješte Jardu Zajíce. Ale hlavne jsem si vybavil spousty dalších vzpomínek na tehdejší dobu a predevším na tehdejší kamarády. Postavil jsem si tedy na kafe a pak jsem se již nechal unášet proudem vzpomínek.

V roce 1971 byl mým partákem Vašek Brok Skoupý. Lezli jsme jako o závod, protože Brok se videl jen v Joskovi Cihulovi. Ve Skaláku si nás brzy všimli i starší mazáci, a tak i pro nás platilo pozvání na Štedrý den  na setkání na Majáku. Do Skaláku jsme dorazili den predem vlakem. Jel s námi i Karel Henry Soukeník, a ten nás po celodenní procházce presvedcil k návšteve restaurace U Kohoutku v Doubravici, kde jsem pak s kytarou v ruce strávil ješte mnoho let. Paní Slávka Kohoutková mladistvým nenalévala, ale když jsou ty Vánoce…Tak jako tak nás o pulnoci zkasírovala a vyprovodila. Mrazivou nocí za vydatného zpevu jsme dorazili pod Maják. S tím, že nemáme lano, jsme si hlavu nelámali, vlastne jsme ani s navazováním nepocítali již pri odjezdu z Liberce. A tak jsme každý za sebe absolvovali promrzlý komín a ve zdraví jsme dosáhli vrcholu skály. Tam nás cekalo prekvapení. Dva chlapi zabalení ve spacáku. Vyklubal se z nich Jarda Hons a Joska Rakoncaj. Spacáky si vyrobili sami a na Majáku je testovali. Jejich test probíhal skvele, protože odvedli poctivou práci. Zato my jsme na tom byli podstatne hur. Naše spacáky byly z materiálu, který se používal na slavné pracovní bundy – vatáky. Takový spacák stál pouhých 167,- Kc, ale to byla jeho poslední výhoda. Každopádne po vyprchání alkoholu se brzy ozvalo cvakání našich zubu. S obrovským nadšením jsme proto vítali Jindru Sochora, který nahoru vylezl velmi brzy ráno a nesl placatici rumu. Po nem pricházeli další a další kamarádi, dokonce se objevil i slavný varic Juwell a na Majáku zacala být pohoda. Dnes si již nevybavím pocet zúcastnených lidí, ale vím, že témer všichni vylezli nahoru sólo.

Okolo jedenácté hodiny se objevil Honza Chroust a Pavel Laban Tlapa. Chrousta jsem znal dobre, ale Laban byl pro me trochu tajuplný. Netušil jsem, že za pul roku me osud pripraví o kamaráda Broka a práve Laban se stane mým dalším partákem…

Slunce nesmele vykukuje nad lesem u Hrubice a Olda Kopal se ujímá své historické role. Utišuje mancaft a nad zmrzlými borovicemi zní první sloka slavného chorálu, který se k nám vrací ozvenou z nekolika stran. Magická chvíle, která se nedá popsat – musí se zažít. Je mi 17 a mám pocit, že toto je naplnení mého života.

Chorál doznel, spousta lidí slanuje a vydává se na cestu k rodinám, které je výjimecne uvolnily splnit si svoji lezeckou povinnost. Zustáváme stále nahore. Henryho vyzvedne táta, já a Brok máme neomezenou vycházku. Dopíjíme poslední lahváce, když v tom Laban zahazuje mohutným obloukem prázdnou láhev do lesa. Koukáme se jeden na druhého. To se prece nedelá, ale Laban je tu s Chroustem, a to jsou autority. Jsme trochu zmatení, a proto slaníme a presuneme se do hospody v Pelešanech. Odtud nakonec táhneme Labana do Turnova na vlak.

Štedrý vecer trávíme v rodinném kruhu.  Druhý den bude Henry a Brok s rodinou, já jsem se dohodl s Chroustem, Jošcíkem, Fudelem a dalšími, že zbytek roku strávíme na horolezecké chate v Bedrichove. Na sklonku dne tedy stoupám z Lidových sadu na Bedrichov. Nad Ceskou chalupou již za šera se proti mne rítí chlapík, který je mi povedomý. Potkáváme se a poznáváme. Je to Laban. Na muj dotaz, kam se rítí, mi odpovedel, že maká do Liberce na vlak. Jede do Skaláku uklidit tu prázdnou láhev. Na to se nedá nic ríct, podávám mu ruku a od této chvíle si jej vážím víc, než dríve. Vážím si jej strašne moc.

S Labanem jsem zacal lézt hned zjara 1972 a lezli jsme stále více, i proto, že Brok studoval v Praze a pres týden jsme se potkávali výjimecne. S Labanem jsme hodne lezli v Jizerkách, miloval hlavne Uhlírovu capku. Byl jsem proto moc rád, že se stal mým partákem po Brokove tragickém odchodu dne 24.7.1972. Trochu nerad jsem sice pozoroval Labanovo kroužení okolo mé sestry Stáni, ale zachovával jsem diplomatický odstup. Naše lezecké soužití se prohlubovalo a já jsem se casem skoro vzpamatoval i ze ztráty Broka. V ríjnu 1972 jsem absolvoval s Petrem Zemanem namáhavý výstup Weberovkou na Malý Kežmarský štít v dramatické zmene pocasí a  práve Laban byl mezi prvními, kdo nám pomohli sestoupit po težkém bivaku ve snehové vánici. Ani tam me nenapadlo, že již 14.7.1973 zustane druhý konec mého lana opet prázdný. Laban se nevrátil z Norska ze severní steny Trollrygenu. Zustal tam se ctyrmi kamarády, z nichž Honza Chroust a Jirka Janoušek mi byli také velmi blízcí.

Dopíjím kávu a slibuji si, že u dalších fotek ponechám sentimentální vzpomínky stranou. Ale vím, že to nejde. Tam na Majáku to nebyli nejací cizí lidé. To byli kamarádi. A jsou dodnes. Prátelství se proste nedá smazat nikdy. Zaplatbuh…



TJ Český ráj
427 historických fotek


Historie
Ostatní
Přihlášení administrátora:
 Jméno:
 Heslo:
Fulltext vyhledávání v článcích:
 
Redukovaná mobilní verze
hruboskalsko.cz, 2004-2017
kontakt: Zdeněk Strnad